Vstávám relativně snadno. Včera jsme se s Danim viděli, a přesto jsem se dobře vyspala. Takhle bych to chtěla každý den. Vyhrabu se kolem 7.50 a jdu připravit snídani. Mezitím, když děti snídají, se rychle převléknu. Venku svítí slunce. Je krásný den. No..asi jako každý jiný den tady, ale až dneska mám náladu a sílu si toho i všimnout. Prostě dnes mi přijde že slunce více svítí, a vůbec všechno je tak nějak barevnější. V 9.20 odcházíme, Diego mě chytá za ruku a já jsem taková klidná, že je všechno zase jak má být. Přestala jsem ne úplně líčit. Odpoledne ano, když jdu ven, ale ráno?Kdy?Proč?Za ty roky si moje pleť aspoň odpočine:-)Dovedu kluky do školy, a když vidím, že každý z nich je v hloučku svých kamarádů, už kašlu na kontrolu, jestli do té školy skutečně vlezou. V 9.25 odcházím. Docela ráda bych už koupila tablety na praní, ty gelové kapsle a tak zacházím do Mercadony. 5 euro?To je hnus. Přemýšlím, že zajdu do supermarketu Al Campo, a poohlédnu se tam. Navíc chci koupit nějakou svačinku na odpoledne, takže udělám docela větší nákup, který zázračně stojí pár euro a odebírám se k automatické kase. Zvládnu to rychle, do té doby, než pípne, že si žádá asistenci pomocníka. Přichází nějaká holka, že by ráda viděla můj pas nebo občanku. Kvůli platbě kartou. Hledám a hledám a dochází mi, že pas mám doma na stole. Bohužel, nákup mi nechtějí vydat a přemýšlí, jak by mi vrátili peníze, když jsem platila kartou. Vysvětluji, že bydlím téměř vedle a že pro pas skočím. Peláším domů, pak zase zpátky a potom ta holka volá další dvě, a kontrolují můj nákup, kartu a pak pas. Přijde mi, že se všichni zbláznili. Tuhle vymoženost jsem už zažila v Itálii, ale to bylo jen jednou, tady dokáže vážně otrávit život. S nákupem se odeberu domů, všechno roztřídím a udělám si kávu, načnu si lahodný smetanový dezert a začtu se do časopisu o horoskopech, který jsem si koupila. Měla bych se najít, ale když jsem si takhle dopřála, asi se najím až s kluky. Je mi nějak divně, takže vytahuji deku a uléhám na nechutně pohodlné sofa a spím. V 12.30 budík a šup do školy. Vyzvedávám kluky a vlastně pořád nevím, jestli se dneska s Danim uvidíme. Potřebuje udělat nějaké věci,a tak sám neví, kdy se vrátí a tak. Já bych docela brala už to vědět. Po obědě opět vytahuji lux, dávám do kupy celou kuchyni..a když klukům zadám úkoly, urychleně zabíhám do sprchy. Když přijde Juana, začínám být dost vzteklá, a zamykám se v koupelně. Sice jí překážím, ale mě to už fakt nezajímá. V 17.20 vybíhám směr bus, příměstský vlak z Atochy a potom metro. Když se setkáme s Danim, jdeme si koupit něco na zub a pak zacházíme na naší oblíbenou lavičku, kde se pustíme do hodování. Po několikahodinovém sezení hledáme "WC" v přilehlém obrovském parku a já se už fakt musím smát, co všechno asi ještě ve svých letech můžu zažít. Věk je jen číslo, vážně že ano:-)Pak začne trochu foukat větřík, takže se uklidíme na schody, jako kdyby nám bylo 13. Nutno podotknout, že schody jsou mnohem čistější než má leckdo v bytě. Když kouknu na hodinky, je mi jasné, že příměstský vlak, který odjíždí za tři minuty, a který je ode mě vzdálen několik zastávek metra, rozhodně nestihnu. Nezbývá mi, než celou cestu absolvovat metrem. Je to sice super levné, ale taky super pomalé. Hodně mě zklame, že mě nehodí domů autem, ale co se dá dělat. Za minutu půlnoc mě doprovodí na metro, vrazí mi peníze, kdyby mi někde něco ujelo, abych dojela taxíkem. Zuřím. Běžím na Metro Sur, které se vleče jak šnek a počítám v duchu zastávky. Pak vylézám na konečné stanici metra Madrid, kde čekám 10 minut. Chce se mi brečet. V duchu vidím, jak nestihnu ty další přípoje. Naštěstí vlak přijede, skáču do něj a vylézám až na stanici Principe Pío. Tam potřebuji chytnout další spoj. Jenže netuším, kudy se dostat na další spoj, když je půlnoci a vše je zavřené. Běžím po vypnutých eskalátorech a odchytávám nějaké uklízeče. Poradí mi a já obíhám chodbu a běžím na vlak. Ujede mi před nosem. Pak pochopím, že Bůh to tak chtěl, protože zjistím, že takhle v noci ten vlak končí přesně o jednu zastávku dřív,než kam potřebuji jet já. Obíhám chodbu zpět a uklízeč na mě volá, že jdu ale špatně!Nemám sílu mu vysvětlit, že se spletl on, ne já. TOhle všechno znamená, že kdybych věděla, odkud jede další spoj, stihla bych ho, rovnou ten první, takhle čekám 20 minut. Naskakuji do vagonu, a jedu. Je mi jasné,že až vystoupím, musím vzít taxi, protože stále mi bude chybět jedna zastávka. Z každé konečné stanice vyjíždí metro v 1:30. Pak se zavírá. Dani je vzhůru a kontroluje, jestli dobře dojedu. Vzhůru je i moje kamarádka Bára a tak mám lepší pocit.Dani mě povzbuzuje, ať se snažím přeběhnout a chytit metro. Moc slavně to nevidím, ale vybíhám z oběžné linky Circular a běžím na další zastávku. Mám neuvěřitelné štěstí. Tahle moje linka je dlouhá, a vidím, že i když z konečné stanice vyjel vlak v 1,30 mojí zastávku ještě neminul. Schází 8 minut. Jsem šťastná. Skočím tedy do metra a v 2.15 vcházím do bytu. Všichni si oddechneme a já jdu spát. Snad na to jednou nedoplatím ,ale nutno podotknout, že se tady cítím vážně bezpečně, metrem v tuhle hodinu běžně cestují rodiny s dětmi a celkově je všude strašně moc lidí. V Praze bych nevystrčila nos z bytu už po 21. hodině. Smskujeme s Danim i s Bárou a já tak nějak v rozpacích z toho všeho co jsem dnes zažila, usínám. Bylo toho více než dost. S Danim jsme dneska překonali level, který asi mnoho lidí ve vztahu nikdy nezažije. Přesto, cesta domů mi to nechci říct pokazí, ale trochu mě rozesmutní. Už chci mít klid a těšim se na společné zážitky a ne pořád něco řešit, například jeho sestru. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat