Budík zvoní v 8.40.Nic.Zamačkávám a spím dál.10.20. Hmm..to teda nic moc!:-/Sním si jogurtík, co jsem včera koupila..no, nějak jsem odvykla sladkému, to se musí nechat.Zajím toustíkem, dám si tu hříšnou kávu a jen tak koukám. Pak si jdu vyčistit zuby, všechno pěkně v klídku a najednou 12.15. Tragedie. Jdu si umýt vlasy, pak musím vyluxovat..dost děs.Namalovat, oblíknout..a je to. Jsem strašně unavená, naprosto přesně si vzpomínám, že první dny a možná i týdny ve Strasbourgu jsem byla taky na mrtvici a pak se to zlepšilo. Takže se jdu na chvíli natáhnout, v půl třetí zvoní budík a ve tři vchází rodinka.Kluci jsou hezounký, ale všichni se nějak moc stydí. Hned odcházíme do restaurace, která je dole přímo v tomhle domě ..čínská restaurace je plná lidí, a u každého stolu asi sto dětí. Sice se to totálně vylučuje s prací, kterou jsem sem přijela vykonávat, ale asi nesnáším děti. Já jsem totiž z jejich chování úplně mimo. Běhají kolem stolu, házejí jídlem a všem je to jedno!Objednává se asi milion věcí.Já mám kuře s mandlemi, který je úúúžasný, a rýži..když to všechno nanosí na stůl, je fakt už po mně. Tolik jídla..asi se na mě podepsal výchova pod taktovkou socialismu či co, ale to plýtvání fakt nemůžu vidět. Nejstarší, Javier, vypadá že se stydí, ale vlastně už je dospělý, má 11 let:-)pořád říká:"Až bude Monika něco potřebovat, já jí se vším poradím". Ale říká to rodičům, ačkoliv já sedím vedle.:-)Pablovi je 8, ten vypadá že by chtěl trochu zlobit a nejmladšímu Diegovi je 5. To je andílek, na toho jsem se nejvíc těšila a ten mě nezklamal. do téhle doby jsem vážně nepociťovala lásku k dětem, ale tenhle kluk je bezva.Po jídle odcházíme domů a já mám volno. V bytě je příjemně živo a i když mi říkají, že můžu jít kam chci, mně se nikam nechce. Uklidím si konečně stůl, všechno vyčistím a storkát očistím, dokud nejsem spokojená. Pak vchází manžel Evy. Nemám jaksi dosud uklizeno a návštěvy fakt nečekám, takže když když v jednom košíčku vidí všechno prádlo necítím se nejlíp a ještě když mi ho podává, s tím že by si rád sedl na židli, kde byl ten košíček.. .no, tenhle chlap mě občas fakt znervózňuje. Nechápu, jak jim může 39 let, vypadáme všichni asi všichni stejně staří. Potom se jen tak povaluji, a když vytáhnu postel z gauče, přijde Eva že se večeří. Hamburger. Mazec. Já chtěla jablko, ale tak neva, že jo. Pak se jen tak uklidím do pokoje, prohlížím knížky na polici, kde pořád nějaké mají, a mít budou (až mi přijde zbytek věcí z domova, to teprve bude mazec)a v 22.45 uléhám. Zázrak. Pablovi bylo odpoledne zle, vezli ho k doktorovi a zůstává zítra doma. Vyprovodím ty dva, a rovnou poběžím domů hlídat Pabla.Osobní prostor nula. Ale zase to má výhodu-zkrátí mi hodiny a mám od 16.40 volno, místo od šesti. Zítra podniká tu tragickou cestu z druhého konce Madridu Dani a v 17 máme sraz na Atocche, což mně zabere asi 10 minut cesty. Budeme se takhle střídat, protože to je jinak na zabití. Jsem ráda, že přijede, dáme si někde véču nebo tak, uděláme procházku a já se budu starat jenom o svůj bus. Do nechutnýho metra, který tak klikatě jede cestu kterou autobus ujede za 15 minut se mi už lézt nechce.Snad nebudu muset:-)Tak dobrou!
Žádné komentáře:
Okomentovat