Budík zvoní v 10.30. To jako měl být maximální čas, kdy vstanu.Vypínám budíky v celém širokém okolí a spím dál. 12.30. Mazec.Tady prostě čas plyne nějak jinak.Vezmu si do kuchyně PC, připravím zase tu deliciosní kávu, opeču toustík, potřu marmeládou z lesního ovoce a čtu zprávy. Zůstanu tak nehnutě do 15.00. Doma už by byl pomalu večer a tady se teprve probouzí den. Málem. Ve tři vpadne do kuchyně Macarena.Včera byla pařit a doteď spala. Má kliku, mít takovou tetu. Já ty svoje opice a vyspávání musela doma dost pracně maskovat. Zlehka orestuje kuřecí plátky, no, spíš plátečky, na které předtím položila plátek sýra. K tomu skleničku gazpacha, zelený hlávkový salát a rajče s balsamikovým octem a mlaskáme přímo nechutně. Když dojíme, je přesně 17 hodin. Fakt neuvěřítelný, tady má čas asi nějak jinou hodnotu.Umyjeme kuchyni a já jí jdu pomoct s balením knih. To je poměrně slušnej nářez, protože všem těm třem dětem je potřeba obalit knihy, dělá se to nechutným způsobem, do takových samolepícíh folií, takže když to člověk zkazí, není návratu. Matláme se s tím asi jenom hodinu, protože naštěstí už není ten balící papír. Pak si Maca chystá kufr, jede domů.Škoda, bude mi moc chybět. Já se trochu zvelebím, a jdu do Mercadony. To je asi můj nejoblíbenější obchod.Potom zacházím do takové krásné drogerie, která je hned vedle. Tam hned kupuji olej na vlasy.Ne ovšem ledajaký. Už jsem na něj koukala kdysi a je fakt super. Hned vezmu ještě mycí gel a jdu. Platím kreditkou, ať mě to tak nebolí. Přijdu domů, potěším se nákupem, a připravuji večeři. Ta spočívá v nějakém kuřátku od oběda, dalšího tenoučkého steaku od oběda, rajčeti, kousku hlávkového salátu, a pak malém actimelu. Umyji nádobí a je teprve 21.30. Uf, to je dost změna oproti včerejšku. Chci se poohlédnout po nějaké míse, lavoru, něčem, do čeho bych mohla umístit svoje drahé nohy a dopřát si lázeň. Strašně mě totiž bolí nohy, může to být i tou přetrvávající únavou a taková horká lázeň se solí by mi dost bodla. Naštěstí nacházím, uvelebuji se v nejpohodlnějším křesle na světě.Přepínám stále televizní programy. Je jich tu asi 70 a ani jeden není normální. Tak spíš tak přemýšlím. Nade mnou ,nad Danim, nad vším. Když jsem byla doma, v Čechách, připadal mi ten můj drahý přítel občas totálně na hlavu. Když jsem přijela do Španělska, zjistila jsem, že na hlavu není, neboť by na hlavu muselo být postavené celé Španělsko. No, ono možná je. To, co totiž já ve vztahu viděla jako úplně normální, je v téhle zemi neakceptovatelné. Asi až doteď, kdy se stávám postupně součástí téhle mentality, jsem si neuvědomila že můj drahý je Španěl. Španěl!!A že to,že jeden den mě nenávidí a druhý den miluje není výplod jeho chorého mozku (no..i když...)ale že jak tady svítí to slunce na hlavu všem, že to tak dělají všichni. Byla jsem v šoku, co jsem vyslechla od Macareny. Ta s tím svým jeden den na nože, druhý den málem svatba. A pak zase. A zase. Nekonečný příběh. Jako já s Danim.Když jsme si řekli co nám ti naši "miláčci" kdy napsali, nevěřily jsme tomu. Protože to byly skoro úplně stejné zprávy!!!Nikdy jsem v Čechách nezažila to co tady považují za běžné. Navíc tolik nesmyslné žárlivosti. Myslela jsem, že můj drahý by co nevidět měl navštívit nějakou terapii, až jsem pochopila, že mým myšlenkám tu skoro nikdo nerozumí, protože všichni sdílí ty jeho. Je normální, aby někdo napsal zprávu:"Prosím, dnes večer s holkama nechoď ven, miluju Tě". A ten dotyčný seděl doma celý večer. Počítá se s tím že výraz "salir" neznamená jen vyjít si, ale rovnou dělat divné věci. Dál je normální, aby se nevyskytoval zadaný partner s jinou dívkou sám. Z tohohle asi nejvíc nemůžu. Neříkám, že mám návod na celé Španělsko, chraň Bůh, ale když jsem různě vyprávěla, že můj přítel žárlí, protože jsem brala hodiny od jiného Španěla, všichni mi řekli:"No, ale jestli jsi s tím učitelem byla sama, tak to se snad nemůžeš divit!". Fakt mazec. Když mého přítele pozve nějaká spolupracovnice na oběd, vždy s sebou vezme ještě sestru (jako on). Že by si tady jen tak někdo šel posedět s kamarádem?Spíš ne. Vždycky jdou oba z páru. Neexistuje tajemství, prostor pro soukromí. Navíc!!Hodně párů vlastní svoje hesla od facebooku, mailu a co já vím co dál. Slovo compartir tady znamená víc než jsem ochotná vůbec pochopit. Zadaný prostě znamená zadaný. Pořád nevím jestli tuhle míru blízkosti jsem ochotná snášet. Je mi z toho divně. Dotáhla jsem to tak daleko, že pokud jdu do obchodu nebo tak, píšu automaticky Whatsapp aby přítel. věděl. Netřeba mě o to žádat, píšu to sama, už jsem paranoidní dostatečně.Vzpomínám na svoje toulkou po Strasbourgu onehdá při Erasmu a pořád nevím, jestli se mi ta samota líbila nebo ne. Je pravda, že jsem občas brečela a chtěla někoho na sdílení zážitků, ale tohle?Já pořád nevím.Navíc něco, co mě v Čechách silně obtěžovalo je tady též na denním pořádku. Vadilo mi být pořád na telefonu, ani na chvilku nevydechnout. Tady jsou všichni nalepení k mobilu a když jsem vstoupila do metra málem mě kleplo. Pouze jeden jediný člověk a to ještě ve věku asi 90 let měl noviny. Jinak všichni, VŠICHNI!!!na mobilu nebo tabletu nebo Bůh ví čem. Kdo nemá Whatsapp je totálně mimo. Nemůže žít. Nejraději bych si ho zrušila, úplně mě ta aplikace se*e, jenom vidím :Naposledy online - a už by mě vzal čert. Pak člověk přemýšlí, proč když ten druhý byl od doručení zprávy už milionkrát online, neodpověděl. Zlatý LINE, fakt že jo. Ještě že ho poslední dobou objevilo tolik lidí a nemusím být na Whatsapp. Jedna věc je jistá-tihle lidi v téhle zemi jsou divní. Všichni. Ale na druhou stranu-za svoje kraťoučké pobyty ve Španělsku jsem si udělala víc kamarádek než za celý rok ve Francii, to se zase nechat musí. Ach jo, jsem zvědavá co bude a nebude!!Zítra mám poznat děti. Tak pán Bůh se mnou.
Žádné komentáře:
Okomentovat