Budík zvoní v 6.50. Bože, kde to jsem?Ah, dobrý, začínám nový pracovní den.Dávám další budík, na 7.15. Otvírám dveře a bohužel je otevřeno i k dětem i k rodičům. Venku tma tmoucí. To mě trochu znechutí ale budiž.Pozavírám dveře v chodbě a jdu si udělat snídani. Dva toustíky, káva dovezená z domova, no...káva...2v1. Tu jejich lahůdku si nechám na odpolední sváču, tedy merendu. Když jsem se dozvěděla cenu těch kávových kapslí málem mě kleplo. Taková srandovní taštička plná těch kapslí-90 euro. Madre mía. Až se skoro stydím si nějakou vzít.Ale jo, odpoledne si dopřeju. Ale musím fakt šetřit. Pila bych tu to kafe celé dny...hmmmm...možná i noci:-)Ráno probíhá klidně.Dám si snídani až do osmi, pak si jdu vyčistit zuby..malovat se nehodlám, to si nechám až na odpoledne:-)obléknu se a v 8.30 jsem ready.Děti jsou dost samostatné, chvála bohu. Maličký Diego je fakt úžasnej..strčí hlavu do pokoje a řekne mi "Chelou". Tady snad nikdo není schopen říct H. Kolem 9.05 jsme všichni vypravení, jdeme do auta a jdeme vyprovodit dětičky do školy.Trochu mi trhá srdce když vidím ty miniděti s taškami většími než jsou oni sami.Začínají už ve třech letech!Ve třech!Chápu že je to prostě školka,že si hrají,ale jako, stejně mají všichni tašky..!Maličký Diego se ztratí a hned se na něj vrhnou všechny holčičky v okolí. Javier nás opustí a jde samozřejmě za kluky.To je na tom to pěkné, pozorovat, že je všechno všude stejné:-)Eva mě hodí domů autem a jdeme zkontrolovat Pabla.Vypadá normálně.Ale jako..když jsem vystoupila z auta,a nadechla se toho čerstvého vzduchu..pane jo. Takhle jsem si to přesně představovala!Nějakou podobnou scénu jsem měla před očima už několik měsíců.Eva jde do práce a já zůstávám s tím nemocným tělíčkem sama.Jdu do sprchy,a když si ještě dopřávám tělové mléko, už mě chytá nerv, co tam asi tak dělá sám.Obléknu se a ..dobrý, kouká na pohádku.Dám mu kakao a toust s marmeládou, což si výslovně poručí..no poručí..musím z něj vytáhnout co chce jíst..jdu do koupelny a ..když přijdu zpět sotva ho stihnu natočit směr dřez a už zvrací.Bože. Když to uklízím , málem hodím taky.Síla.Pak ho uložím na gauč, zapnu pohádku, nosím obklady..a volá Eva.Kluky vyzvedne ona.Já totiž nemůžu ani na krok. Ještě se mi tu udusí zvratky a co já pak? No mazec.Sedím s knížkou na gauči asi tak 40 cm od něj a pořád ho kradmo pozoruji. Kašle jak starý kuřák, já bych to osobně tipla na zápal plic,ale když byl dvakrát v nemocnici a řekli mu, že to nic není, tak co?Moje diagnóza asi nikoho nebere.Ale kluk vypadá čím dál tím hůř.Tam si hledám babské rady na netu. Mazeeec...myslím na jednu kamarádku, která se mnou kdysi studovala Mezinárodní vztahy a teď pracuje na Velvyslanectví Korejské republiky..a já hledám jak Pablovi srazit horečku.Otázka je, co je vlastně víc.Já jsem bez pochyby svobodnější.Až tomu nemůžu věřit. Rodiče mi včera řekli:"No a pokud tady v lednici se Ti nic nelíbí,dojdi si to koupit a pak nám dáš doklad a my to proplatíme a je to."Fakt mazec. Ráno zase Eva:"Opovaž se koupit si nějaký sprchový gel nebo něco takového...je tady toho mrak". Bála jsem se jak tu vyžiji a mezitím jsem dostala další peníze na tenhle týden přičemž ty poslední zůstaly netknuté. Přijela jsem ve středu, hned jsem dostala a nikoho nezajímalo, že ty první dny jsem tu ještě nebyla...docela drsný. Kolem 13 očekávám, že mi Eva hodí kluky domů a musím jim dát jídlo. Dát je to nejlepší slovo, protože ta paní, co sem chodí uklízet a nebo Eva každý večer připraví jídlo, rovnou to rozdělí na talířky a já jim to jenom ohřeju.Asi teda žiju ve snu, to není jinak snad ani možný!No...sen se brzy rozplyne. Kolem 13.15 přichází všichni domů. Eva hned jde do práce, jdu klukům připravit jídlo. V mikrovlnce se mi to nedaří dostatečně ohřát, takže pěkně do kastrůlku..děs.Jedí v 13.45. Nechce se mi jíst s nima, takže až dojí, jdu jíst já. No jako kdybych se starala o vlastní. Prostě nejdřív děti. Musela jsem každému dát plný talíř, aby to vypadalo spravedlivě, přičemž bylo jasné že Diego nesní nic. Takže dobrý, oběd mám .Vždycky je jeden talířek i pro mě. Ale kuřete bylo málo, takže nejdřív jsem to musela dát jim. Když vstanu, vidím tu spoušť. Tragedie. Jídlo po stole, po zemi, na dlaždičkách. Myčka je plná. Myju nádobí. Je půl třetí. Asi umřu.Dovolím si natáhnout si budík na 14.45 ale strach mi prostě usnout nedovolí. Jdu je všechny zkontrolovat.Další pokus, budík na 15 minut, vstávat v 15.30. Ne, to prostě nedám.Diego vytáhne nějakou kytaru, která sama hraje.Asi se už pose*u. Myslím na Daniho. To jediné mě drží při životě. Domlouváme se, že se uvidíme kolem 17 na Atoche. Je mi jasné že s tím nemůžu počítat ani náhodou. V 16.15 klapnou dveře. Juana.Bože, Juana!!!Mám padla!!Tečou mi slzy štěstí. Jdu se do 16.45 lehce prospat. Pak si půjčuji Evy žehličku na vlasy, protože ta moje prostě ne a nefunguje. Začnu se líčit. Vypadám dost unaveně, takže několik vrstev. No..musím říct že jsem víc než spokojená. Ale dalo mi to zabrat. 17.15. Telefon mlčí. 17.30 . Volám, dokud Daniho nevzbudím. Začínám být smutná.Tohle je prostě klasika. Když se na něco těším a ono to pak dlouho nepřichází, ztratím chuť a nadšení. V 18.40 nastupuje do vlaku, takže já vyrážím taky.Na Atochu 15 minut. Slušný. Vidím ho na dálku. Má takový modrý triko, co jsme vybrali spolu. Strašně mu to sluší. Moc se mi líbí. Když pominu to, jak mi s ním je, fyzicky je nepřehlédnutelnej.Objetí, pusa. Bože, tenhle jeho parfém mi dost chyběl.Jdeme směr El retiro když si pak uvědomíme, že raději pěšky dojdeme k našemu bytu.Pořádně nevím kudy, ale stačí sledovat zastávku busu 32. Jednou málem jdeme zpět směr Atocha, ale včas najdeme zastávku a jdeme dobře. Za chvíli míjíme základku dětí..a přicházíme k našemu domu. Ukazuji zónu, kterou sama ještě dobře neznám. Jdeme do Mercadony pro vodu, protože nás oba dost bolí hlava. Pak projdeme Al Campo, což nám nedá moc práce. Není tam obchodů. A nakonec si sedneme ven. Je krásně. Nabízím Danimu něco sladkého. Vytahuju kávenky, jeho oblíbený.Zalesknou se mu oči.Za chvíli ještě vytáhnu příchuť cappuccino.Dostanu pusu. Vezme mě za ruku.Uf, už jsem myslela, že se nedočkám!Narazila jsem na stydlivého Španěla. To je fakt už konec světa. Za hodně dlouhou dobu se zvedáme. 21.15. Měl by jít, aby pohodlně dorazil domů. Nikdo z nás si nepřeje, aby šel domů!Vstupujeme do domu, kde bydlím. Vyjedeme nahoru s nadějí, že můj svazek klíčů obsahuje i ten, kterým bysme otevřeli dveře na střechu. Bláznivý nápad. Bohužel.Dolů jdeme pěšky. Když jdeme dostatečně pomalu, zjistíme, že na určitém schodě nesvítí světla. Pokud jsme moc nahoře, zapne se světlo z horního patra. Pokud už moc dole, zapne se z dolního. Na dvou schodech v mezipatře nesvítí nic. Líbáme se. Někdo vychází z horního bytu. Tak zase pěkně ven. Obcházíme blok a vezmeme za vděk jednou lavičkou na kterou je odevšad vidět. No co se dá dělat.Na lavičce se odehraje dost podivná scénka s dárkem,který jsem mu nesla už ve čtvrtek,ale teprve teď vidím vhodnou příležitost.Pláču. Pokolikáté už?Nevím, no, když jsem zamilovaná, jsem nechutně přecitlivělá. Líbá mě na krk. Au, co to ...co tohle...smích.Jeho.Nalepil mi do vlasů žvykačku!!Bože.Vidíme bus. Ještě pojede jeden. Čekáme. Čekáme. Nic se neděje.Mám žvýkačku ve vlasech za uchem, ubrečená ho objímám a pláču víc. Jak kdyby měl jít do války. Poslední autobus byl bohužel ten, co jsme z dálky viděli.Na Atochu nestíhá. Musí na metro. Podstoupit těch milion přestupů a pak dál až na Metro Sur. Šílený. Jdu domů a pláču. Otvírám. V obýváku sedí Eva a Pedro. Chtěla jsem se najíst něčeho,ale je mi trapný, přijít po celém odpoledni pryč a hrabat jim v jídle.Ačkoliv mi to stokrát řekli. Bohužel je mi to trapný.Jsem hlady. Dani pořád cestuje. Jdu si vyčistit zuby a vyndat čočky. Víc nezvládám.Jdu spát s telefonem puštěným na max. Ve dvě mi pípne zpráva.Dani je doma.Noc předtím jsem si říkala...pane jo..až budu zítra spát, už bude po schůzce s ním.A teď jsem smutnější než předtím. Je to těžší než jsem myslela. S tím příměstským vlakem to trvá jenom 25 minut,ale nejhorší je dostat se na tu stanici Estrella.Autobus to bere pěkně, trvá to 15 minut ani ne, metrem to trvá šíleně, protože tyhle linky nejsou tak vytěžované a na každý vlak se čeká šíleně dlouho.Až mi nastane celoroční režim, tak se nemůžeme vidět, to snad by ani nebylo možný.Ani nevím, kdy se uvidíme příště. V sobotu se žení nějaký jeho známý.Svatba bude trvat do rána, to je mi jasný. Uvidíme se až v neděli a to ještě bůh ví kdy. Zítra jsme měli jít do IKEY, jen tak na čumendu, ale jde se ségrou kupovat oblečení na svatbu. Bože, ani si nepředstavuju, jak mu musí padnout oblek.Je zvláštní, jaký vztah spolu máme. Nikdy jsem nic podobného nezažila.Nevadí mi na něm, kromě té jeho podezřívavosti, nic. Ani jak jí nebo pije. Což mi vadí asi na každým. Nemůžu to vystát. Jak slyším někoho jíst nebo pít, zavěšuju telefon nebo odcházím z místnosti. Nesnesitelný v tomhle ohledu byl i bývalý přítel. Dani mě neobtěžuje v ničem. Řekl mi :" Víš, už dlouho se Tě na něco chci zeptat." A já říkám":Asi vím na co. Jestli se nepletu a řeknu Ti odpověď, budeš mi rozumět.Jestli ne, tak nic." Samozřejmě že rozumí. Vím přesně co se mu honí hlavou. Takovýhle vztah my spolu máme. Téměř telepatický. Miluju ho jako nikoho nikdy předtím. A jako nikoho nikdy potom. Chci, aby on, když nebyl první, byl poslední. Usínám nalíčená, se slzami v očích. Ve stejném městě jako on, a přesto tak daleko. Je to sice lepší než cestovat přes půl Evropy a vyspávat pak dva dny let a všechno, už se cítím aklimatizovaná, ale...být ve stejném městě a nebýt moct s ním hodně bolí.
Žádné komentáře:
Okomentovat