Budík zvoní v 7. Strašný. To nedám. V 7.20. Na to, v kolik jsem šla spát, vstávám nakonec s podezřelou lehkostí.Včera jsem už ani nezvládla odlíčit, takže vypadám docela dobře:-) Došoupu se do kuchyně, dám si 2 toasty s marmeládou a koukám do zdi. Přichází Pedro, aby mi prý ukázal, jak stlát postele. Asi mě trefí. Připadám si jako blbec ale už fakt že ano. Kluci se nípou v snídani, takže je musím popohnat. Pedro bere Pabla k lékaři, má neutuchající horečky. Já jdu tedy v 9.10 směr základní škola. Diego skoro běží. Myslela jsem, že s tímhle skřítkem půjdu půl hodiny a skoro mu nestačím. Doprovodím je, a Diega zase zaujmou ty stejné dvě copaté holčičky jako včera. To je vážně pěkné číslo. Jdu zpět. Je nádherně. Cestou zapadnu do obchodního centra ve snaze si nechat už udělat tu SIMkartu, ale bohužel, vždyť je teprve 9.30! :-D Jdu do Mercadony. Konečně si to můžu projít sama bez milionu důchodců. Hurá. Vím, že se ale nemůžu zdržet dlouho, protože Pedro určitě přijede co nevidět. Udělám si radost svojí oblíbenou ledovou kávou, jdu domů, a jen co za mnou zaklapnou dveře, vchází Pedro. Kdybych se zpozdila, asi by se pos...no nic. Jsem ráda, že tu jsem. Malý Pablo má opět, nebo stále ještě, horečku. Má silnou angínu. Dozvídám se, že Pedro bude pracovat z domova (docela by mě zajímalo,v čem vlastně spočívá jeho práce) a až budu potřebovat dojít pro kluky, že pohlídá Pabla. Jsem vytočená do vrtule. To znamená, že nemůžu udělat vůbec nic.Brrr. Jenom se někam hnu, hned mi jde poradit, jak to udělat lépe, případně nejlépe. Takže samozřejmě v klidu si sednou s kávou si nedovolím, stejně jako vlézt do sprchy nebo něco podobného. Kolem půl jedné se vydávám vyzvednout kluky. Já sama to zvládnu za 5 minut, tak jsem zvědavá jak dlouho to bude trvat. No, není to nejhorší, malý skřítek utíká, takže mám spíš práci ho zadržet. Přijdeme domů a Pedro se akorát zvedá k odchodu. Připravím jídlo, a opět si nadávám, v kolik hodin zase budu asi jíst:-/ Uklidím trochu svinčík na stole, a tam si postavím svoje vlastní jídlo. Než se já najím,vrátím kuchyň do původního a koukatelného stavu a vyluxuji zbytky jídla pod stolem, je 14.45. Asi už umřu.Jdu si zkusit na chvíli lehnout. Zase se perou. S malým prťousem je sranda, ale musím uznat, že občas mě pěkně vytáčí.....ale jo, měla jsem štěstí na dobrou rodinu, to se musí nechat. Kolem 16.15 bouchnou dveře a přichází Juana. Bože. Tečou mi slzy štěstí. Zapadám do svého pokoje, vytahuji gauč a zahrabu se. Bože, Bože!Konečně jsem se dočkala. Na chvíli usínám. Nevím proč, ale vážně jenom na chvíli. Bála jsem se, že budu spát snad do druhého dne a najednou nic.Vzbouzím se už kolem 19. Dani šel s jeho sestrou vybírat oblečení, protože s v sobotu se žení jeho kamarád. Prosím ho, ať mi pošle nějaké fotky. Bože!!Vážně tenhle člověk je můj přítel!Zálibně si prohlížím fotky a nemůžu tomu uvěřit. Koukám na PC, koukám z okna a nevím pořádně, co dělat .Často vzpomínám na Francii. Jak jsem se poměrně stranila všech společenských a společných aktivit s ostatními Erasmy.A byla jsem ráda sama, ve svém pokoji, uklízela jsem, případně vymetala všechny možné i nemožné obchody s kosmetikou. ..než se rozmyslím, jestli jít ven nebo ne, dojde pro mě Javier, že je večeře na stole. Dani je nějakej divnej. Jsem nervózní. Dloubu se ve večeři a nic mě nebaví. V půl desáté přijde Dani domů, já stále zavalená oblečením na stole a chtěl by si zavolat. Samozřejmě nemožné, takže než se já připravím ke spaní a on má čas, je 23.15. Voláme a zase jsem trochu klidnější. Přesto dnes usínám s podivným neklidem kolem žaludku. Nesnáším tenhle pocit.
Žádné komentáře:
Okomentovat