Nemůžu moc spát. Probudím se
v devět, celá polámaná. Spala bych, ale nejde mi to. Jsem unavená, ale
nemůžu přitom už dál usnout. Snídáme s Macarenou a povídáme. Já se potom snažím dát
dohromady. Trvá to, cesta sem mě dost zmohla. Pořád vypadám nějak opuchle a nevyspale. Dneska je den D. Máme se setkat
s Danim. Dani..2 měsíce jsme se neviděli.Přesně na den. Stokrát jsme se za tu dobu
rozešli. Milovala jsem ho, nenáviděla, obojí dohromady. Litovala jsem ho, pohrdala
jím. Zablokoval mě na telefonu i na internetu, což jsou při vztahu na dálku
jaksi klíčové věci. Vyrážím. Bus číslo 32, pak centrální
uzel-Atocha. Mám strach jestli se neztratím, ale snad už jsem zkušená
cestovatelka:-)) tak snad ne!!:-D mám štěstí, na nic nečekám a vlak jede. Ani není čas prohlédnout si jestli jsem na správném nástupišti. Vystupuji po 20 minutách jízdy. Potom metro, ze stanice Fuenlabrada central další tři stanice.Vystupuji. Po obličeji mi vyskákaly skvrny. Svádím to na sluníčko. Jsem schovaná tak, aby mě neviděl ale já jeho
jo. Vidím jak vychází z domu, vypadá docela sebejistě. Sakra,sluší mu to.
Má světlé rifle,bílé triko, po létě samozřejmě dost opálený. Sakra, vážně
tenhle člověk je můj přítel? Taky jsem se náležitě připravila, to zase ne že
ne.Narovnala jsem si pečlivě vlasy, na to pečlivě loknovačem položila pár pramínků,
poctivě jsem se nalíčila, černý šaty, souprava prádla (no kdyby
náhodou )a..“Ahoj, jak se máš?“ Objetí, dvě pusy na tvář. Studenej jak psí čumák.
Ruce v kapsách. Tohle bude dost těžký.Tahle chvíle se v mých
myšlenkách odehrávala přibližně milionkrát. Dokonce si sedneme i na lavičku, na které jsem si představovala, že budeme sedět.Otevřu pusu a .......nic.Žádná slova ze mě nevyjdou. Pak se trochu rozjedeme a konverzace se ubírá tak nějak normálně. Vzpomínám na smutný obličej mých rodičů a sestry na letišti, vzpomínám jak se všechno pokazilo, jak jsem zkazila léto komu jsem jen mohla, jak jsem se v květnu těšila na pravé české léto, jak budeme jezdit na kole, někde otrhávat lesní jahody, koupat se v bazénu, dělat kraviny, jak vyhodím všechny věci z vysoké co nebudu už potřebovat.Místo toho jsem nejvíc věcí udělala za poslední dva týdny, kdy jsme spolu s Danim už normálně mluvili. Do té doby jsem sice tak nějak existovala, ale spíš tak nějak rutinně. Co bylo třeba, jsem vykonala, vyžehlila, vyprala, ale jak se jednalo o něco, kde bylo potřeba myslet, tak to bohužel. Neměla jsem jedinou lesní jahodu. Běhat jsem byla párkrát. Na kole slovy sedmkrát. Ploužila jsem se jak stín, jak živá-mrtvá celé ty dva měsíce.Jediné plus, dost jsem shodila.Teď tu sedím, v šatech, které mi nepříjemně odstávají po celém těle, a dívám se do očí člověka, kvůli kterému se to všechno stalo. Mám chuť s ním zatřást nebo mu jednu ubalit. Sakra copak si toho není vědomý? Tohle všechno se už nedá zadržet a spustí se něco čemu se nedá říkat ani pláč, ani slzy, to co se spustí je totiž holé šílenství. Teče mi řasenka, máčím si slabé pramínky kolem obličeje..všechna ta pracně vyrobená krása je ta tam. Procházíme se a pak si sedáme na blízkou lavičku. Naštěstí už milosrdně padla tma. Uděláme si nějaké fotky. Vypadám příšerně.Od samého pláče mám růžové oči, v reakci s rozteklou řasenkou mi vyskákaly podivné flíčky po celém obličeji, no nádhera sama. Zvedáme se a jdeme do parku. V 10 večer je tam sotva k hnutí. Všude běhají děti, korzují důchodci, na lavičkách sedí obírající se páry. Vezmeme za vděk místem bez lampy..na pár objetí a polibků to stačí až kam. Najednou je všechno růžové. Doprovází mě na metro. Všechno přestává být růžové. Metro přijede, ale přijde ostraha a všechny vykope ven. Vlak jede prázdný dál. Čekám na další vlak, přijede za 10 minut. Začínám být nervní. Nezjistila jsem si, v kolik jede poslední příměstský vlak. Nečekala jsem že spolu budeme skoro 8 hodin, vážně ne!!Vystupuji na stanici Fuenlabrada Central. Kupuji lístek, běžím na vlak. Je tam hodně lidí, samozřejmě malé děti, pohoda, vždyť je teprve půlnoc. Snad na to nedojedu jednou, ale připadám si přes to přese všechno daleko bezpečněji než v Paříži. Vlak jede v 23.50. Tuším, že je poslední. Představa že bych zmeškala i poslední je značně děsivá. Cesta trvá zhruba 20 minut. Z vlaku vystupuje asi 5 lidí. Je mi nějak divně. Navíc vidím že žádný jiný už nejede. To teda bylo o fous!Jdu čekat na bus. Čekám do 0.30 a pak si všimnu že poslední bus jede v 23.20. Cooo??Běžím na metro. Chce se mi brečet. Stojím na Atoche, blondýna v krátkých šatech, všude hromada divných lidí a já ani nevím kam mám jet!!Klid, zhluboka dýchej, to zvládneš!Orientuji se dobře, modrou linkou 1 se vydávám směr stanice Pacífico. Dobrý. Metro jede za 10 minut.Dál se vydávám linkou Circular, která na stanici Sainz de Baranda. Ještě dobrý. Trochu se ztrácím. Ah, ještě jeden přestup. Linka 9, už jenom jedna zastávka. Metro je odporné. Hnusný zapáchající vagon plný divných lidí.Vystupuji. Paráda, netuším kde jsem. Vždyť jsem to za denního světla viděla jen jednou!!Dobrý, orientace mi slouží na výbornou. Odemykám spěšně dveře. Uleví se mi. Už jsem v domě, dokonce už chytám i wifi. Druhé dveře jsou na kód. Super. Asi budu spát v chodbě. Naštěstí Macarena je online přes Whatsapp. Posílá mi kód. Volá mi Dani, trochu jsem ho vyděsila, pořád jsem mu psala zoufalé sms. Dostávám se do bytu a jdu něco jíst. Jsem šťastná jako nikdy. Jsem doma, jsem doma jsem doma!!Uff. Když z gauče udělám postel a lehnu si, cítím úlevu jako nikdy. Všechno se povedlo, navíc mě nikdo nepřepadl ani neokradl, takže vyvedený den. Ještě si prohlížím fotky z naší fotoknížky, čtu staré konverzace abych se trochu dojala a usínám. Bezva, budík ukazuje přesně 3 hodiny.Asi už umřu vyčerpáním.
Žádné komentáře:
Okomentovat