Na to, že jsem šla spát tak pozdě,vstávám v 7.30 naprosto bez problémů. Kuchyň je plná nádobí, ale naštěstí vše stihnu a dokonce se i nasnídám. Poctivé toasty, které včera přivezli z Mercadony, mají na výšku rozhodně několik centimetrů.Pak nadělám snídaně, a jsem docela v klídku, protože Eva mi říká, že kluky hodí do školy ona. Když odejdou, jdu do sprchy. Dnes asi poprvé tak brzy..v 9.30. Ale užívám si dostatečně volného bytu..o to víc mě překvapí, že když zalezu do pokoje, klapnou dveře. Eva je doma. Bezva. Takže na to, že tu budu sama, se už nemůžu spolehnout nikdy. Ale vážně nikdy. Jdu si pustit pračku, ale ona zase předtím vytřela, takže mě napomíná jak pětiletou, ať jí po tom nechodím..no děs. Měla jsem tolik plánů, žehlit, uklízet, napsat dopis kamarádce, a je 12 a nic z toho jsem neudělala. Nějak se tu necítím svobodně, když tu je ona. Mám pocit že všude překážím..když chci jít do kuchyně, zrovna je v kuchyni. Když chci jít do obýváku, zrovna je v obýváku. Chápu, že jí jako vyhovuje, když může být doma,ale já jsem z toho dost na mrtvici. Jediné, za co jsem ráda, že už jsem si zvykla, je jíst pravidelně kolem dvanácté. Dnes se máme vidět s Danim, a musím říct že poslední týdny jsem byla hodně v klidu. Úplně. Myslela jsem na něj jako na svoji "jistotu" v tom nejlepším smyslu tohoto slova-jako že je jisté, že cítí to stejné, že je jisté, že už nám bude dobře. Včera jsem tu jistotu ztratila. Dnes víc než s natěšenou náladou na něj, půjdu se strachem. Se strachem, co se zase bude dít. Jsem teď ve stadiu, kdy bych si ho klidně vzala. Já, takový odpůrce svateb.Žila bych s ním klidně od zítřka.Ale vím, že on v tom stadiu teď není. Samá práce, pak spí, a tohle teď stejně nemáme. Aspoň mám všech pět pohromadě na to, abych to viděla.No,ale raději bych to asi neviděla. Zanechávám přemýšlení, vypravím se a v 12.45 jdu do školy. Diego mi dělá obrovskou radost. Hned natahuje ručičku a jdeme. Doma už Eva vaří. Jsem ráda, že se nemusím účastnit, a poprosí mě, ať povléknu Pablovi postel. Pak mám klid. Jenom pomůžu Diegovi převléknout se na fotbal a je to. Mám štěstí, Eva je veze. Takže od 14.45 mám volno. Začnu žehlit,ale je toho dost, a zdrželo by mě to přímo příšerně, takže 15.15 končím, a co jsem nestihla, dodělám zítra. Najednou se mi nějak vlila energie do žil. Už když jsem šla pro kluky. Je nádherný den, řekla bych tedy spíš že začíná jaro, venku to moc krásně voní, ale budiž. 16.10. bych netipla ani náhodou. A pak mi Eva vyprávěla o svojí práci a řekla mi, že kdykoliv budu potřebovat, ať si řeknu o volno, a pak mi řekla, že pokud potřebuji zůstat v lednu doma, kvůli škole, že to vůbec nevadí. A že přece nebudu plýtvat penězi na to, abych se vrátila jenom na dva týdny. Že je to nesmysl. Už druhý den si říkám, že mě může kdykoliv vyhodit a ona najednou kouká trochu vyděšeně a říká:"Hlavně nezůstávej doma navždy!Moc Tě tu potřebuji!"Z toho mám radost. A ona chce zůstat pracovat z domova. Takže ve výsledku to vypadá tak, a dál i bude, že ráno nemusí být na nějakou určitou hodinu v práci, a většinou má ty svoje schůzky tak od 10. Takže veze děti ráno. A někdy, když je čas, znovu i odpoledne. Neříkám, že to tak bude vždycky,ale tohle mi dost pomáhá,a vlastně zjišťuji, že svou práci mám dost ulehčenou ale nemusím nic napracovávat, ani peníze mi nikdo nekrátí..Bůh se na to asi nemohl už dívat. Mám teď prostor se tedy nejen starat o děti a hlavně jim dávat inglés(což dělám už každý den)ale učit se, být s Danim, a myslet pozitivně. Nakonec se spousta věcí vyřešila sama. Mám obrovskou radost. Udělám si kolem 16.00 kávu Nespresso, Eva básnila ať si jedno udělám, že koupila kapsle s karamelovou příchutí a potom si udělám toast, s čokoládovým sirupem. Potom vidím, že v sendvičích pro děti je čokoláda. Přímo zastrčená tabulka čokolády. Nikdy jsem to neviděla. Tak si teda na toast taky položím 4 kostičky čokolády. Jo. Tak to by hodně šlo. V 16.45 pomalým krokem mířím do školy. Je překrásný den, všechno tak voní, mám pocit jako kdybych i lépe viděla, všechno mi připadá asi snad i víc barevné. Listí je sice už tmavorudé nebo oranžové a lidé nosí kozačky,ale přijde mi to trochu nepatřičné, protože odpolední teploty jsou 22°C a ráno jsem nevydržela ani ve svetříku. Nakonec je to fajn. Dneska ještě uvidím, jak moc fajn se to vyvine večer.To mi trochu přidělává vrásky.Pero bueno, uvidíme.V 17 letí Diego na fotbal,a já jdu s Pablem dělat úkoly. Pak v 18 jdu vyzvednout Diega. Koukám na něj, jak hraje fotbal. Je to moc hezké dítě. Ale možná ho vidím hezčího proto, že ho mám tak ráda:-) Eva mi posílá zprávu,že Diega vyzvedne.Zpráva mi ale přišla trochu pozdě.Potkáme se ve Dveřích. Jdu tedy zpátky do bazénu. Když čekám na Pabla,přijde mi studená zpráva od Daniho, že dneska nemá čas, abychom se viděli. Nejdřív mi vytrysknou slzy,a pak mnou projede vlna vzteku. Všechno nebo nic.Eva přijíždí a já vyrážím na bus. Pak proběhnu semafory na Atoche a vhíhám do vlaku. Nechci,aby se mi Dani do té doby ozval. Pak vystupuji na Fuenlabrada central.Rychle metro. Srdce mám až v krku. Píši mu zprávu ve smyslu co dělá..nějak se dovtípí a píše ne abys přijela..tak mu říkám,že dobře,ale že tam už jsem. Najdu ho v obchodě. Mám v plánu zdržet se tak 30 minut, protože on si odskočil z domova jenom pro něco do obchodu,a s mojí návštěvou nepočítal a já se musím vrátit jako normální člověk.Předsevzetí zrušeno po prvním polibku. Procházíme se, je krásně teplo a já jsem strašně šťastná.Děláme různé kraviny, on mě nosí na zádech a já se směju jako blázen. Jsem šíleně, šíleně šťastná.Domlouváme se na sobotu, a nakonec i na pátek, že se uvidíme. Jedu metrem zpět, příměstské vlaky už nejezdí. Domů dorazím v 1.15, jdu si odlíčit oči a zbytek nechávám být..aspoň ráno ušetřím čas:-)Vzpomínám na krásné odpoledne, které se ani nemělo odehrát..původ té ledové zprávy byl jasný...jeho sestra. Pohádali se. Asi hodně, protože nikdy to nebylo důvodem toho, že by chtěl zrušit schůzku. Byl hodně mimo, když jsme se viděli,ale viděla jsem, že se uklidnil, když jsme byli spolu. Mám pocit, že jí nevadím jenom já, ale nějaké jiné věci, kterým nerozumím.Úsměv z tváře mi to nicméně nesebere a já usínám jako na obláčku.
Žádné komentáře:
Okomentovat