Budík zvoní v 7.30. Jsem jak po ráně palicí.Jsem spíš líná, než unavená, takže si to posouvám na 8.00. Zatím všichni spí, takže se nic neděje. Připravím snídaně a hlavně-zvládnu i tu svou. Je mi z toho všeho dost divně. Jsem ráda, že Eva už ani nepočítá s tím, že bych šla s dětmi ráno. Je oblečená a chystá se někam na schůzku, takže v 9.20 odjíždí. Uf, běžím si vyčistit zuby a skáču šipku do postele. Tohle jsem už neudělala hodně dávno. Ale co se dá dělat. Nemůžu dál. Vstávám v 11, akorát vchází Eva. Jsem ráda, že mě neviděla, protože když ona jde z práce, přijde mi vážně pro ostudu, že bych jako vstávala. Pak si jdu mýt vlasy. Kolem 12.40 je hotovo a jdu si udělat oběd. Z toho je mi taky úzko, protože se mnou se tu nepočítá. Jsou tam tři talíře, na kterých je rýže, vajíčko a párek. A pak plná miska rýže. Takže si dám rýži, kterou poliji protlakem .Fakt ňamka. Pak ještě objevím fazole od včera a vezmu jimi zavděk. Opravdu báječný oběd. Po vysušení vlasů mám ještě čas na chvíli zasednou k pianu. Bohužel to mi neudělá radost jako včera. Ve 12.45 se vypravuji směr škola. Naštěstí Eva už je v kuchyni, takže až je přivedu, je mi jasné, že ona bude obědvat s nimi a já mám tak do 14.00 naprostý klídek.Pak se tedy přinutím, a jdu za Pablem, jestli nechce inglés. Eva to slyší, a celá nadšená mi ho posílá do pokoje. Ztropí takovou scénu, že nakonec pošle Javiera. Baví nás to asi tak oba stejně.On stále pozoruje hodinky a já nenápadně mobil. 14.20 končíme. Pořád myslím na dvoje kalhoty, které jsem si včera zarezervovala v centru. Košil a triček má člověk tuny, ale kalhoty se shánějí obzvlášť těžce. Alespoň mě. A hlavně tady. Všechny mám tak asi k lýtkům. Trochu přeháním,ale ne moc:)Ptám se Evy, jestli mám v pět vyzvednout děti, nebo chtějí spolu někam jít. Ona se mě ptá, co budu dělat. Já jí říkám o těch kalhotách a ona:"No, to jeď, já si je vyzvednu, přece se nepoženeš z centra až sem." Já asi sním. Tahle ženská je fakt super. Ano, má svoje nálady,ale zjistila jsem, že pokud dávám inglés, a jakkoliv odfláknutá hodina to je, nemá žádné výhrady a žijeme si jako na obláčku. Já tady odvedu kluky do školy a přesně v 15.05 chytám autobus směr Sol. Tam velmi dlouhým krokem doletím od obchodu, vyzvednu si kalhoty a přemýšlím. Poslední kalhoty, které jsem si koupila, jsou asi stokrát zašívané, protože jsem je ze sebe téměř nesundala. Myslím, že touhle dobou, když jsem byla ve Francii, jsem měla asi tak půlku šatníku novou, a tady jsem si koupila dvě trika. Ne, že bych to chtěla porovnávat. Protože Španělsko mě naučilo šetřit. Brát si všechno, co je jen trochu možné, doma. Nechodit ven. Ale dost. Kalhoty si zasloužím. Zatím jsem si ušetřila skoro vše a věci, které jsem dosud koupila, jsem kupovala z české karty, kde mám nějaké peníze. Zaplatím trochu nechutnou částku a běžím na bus. Doma jsem v 16.15. Na to, že jsem byla v centru, zkoušela si oblečení, a na to, že je pátek, jsem doma neuvěřitelně rychle. Eva se mě ptá, co jsem si koupila a říká mi, že asi chci jet na Fuenlabradu, takže si vyzvedne děti a někam s nimi zajde. Popřeje mi hezký den a mizí. Já jsem vážně v údivu. Dnes jsem pracovala asi hodinu. Udělám si toast, nechutně sladký, máslo, tuna marmelády a doprostřed čokoládu. A kávu. Potřebuji energii. Dnes jsem nic nejedla, není mi zrovna hej. Pak vletím do sprchy a slibuji Danimu že v 17.30 odejdu. Tak to ani náhodou. Navléknu nové rifle, triko koupené minulý týden a velmi, velmi poctivě se nalíčím. Když jsem předpokládala, že můžu i plakat, skoro jsem se nelíčila. Dnes mám takovou "studenou" náladu, takovou odtažitou. Dávám si pečlivě záležet na tom, aby mi to hodně slušelo. Jsem spokojená a v 18.00 odcházím. Jako kdyby to můj partner vycítil, píše zprávy kam půjdeme a co budeme dělat, což normálně nedělá, protože program je většinou jasný. Vystupuji tentokrát na jiné stanici a jdeme spolu do knihovny. Tuším, že se už v dálce blíží, ale nejsem si jistá. Zaberu se do focení oblak. Najednou vyjeknu, protože mě zezadu silně obejme. Zařeknu se, že já sama dnes jako první nic dělat nebudu. Všechno to funguje. Objímá mě on, chytne mě za ruku on..a já mlčím. V knihovně pokračuje. Jsme tam asi do půl deváté. A tam se vše zbortí. Chtěla jsem si přečíst jednu knihu, kterou on četl a jde vrátit. Říká mi, že kromě první a poslední kapitoly kniha nestojí za nic. První jsem kdysi četla právě v této knihovně a poslední jdu tedy číst. Problém je, že ta kniha je o dvojici, která se rozešla a nyní se ten muž snaží získat bývalou partnerku zpět, i když má těsně před svatbou. Tu studenou hradbu, kterou jsem si tak pracně tvořila celé odpoledne, rozboří první slzy, které mi vytrysknout, když v knize najdu doslovně věty, které jsem já sama považovala za "moje", a myslela jsem si, že tohle si už na světě nikdo jiný nemyslí. Jenže ano. A člověk,o kterém jsem si je myslela, sedí na dosah vedle mě. Nemám odvahu ho obejmout, přeci jsem si něco slíbila.Z knihovny vychází už zase to mé "já", které nenávidím. Zatím se ale držím. Nevezmu ho za ruku,a hraji si na hrdinku. Ptá se mě co mi je. Odsekávám že nic. Navrhuji, že si sedneme na lavičku. Tam začnu být víc než nepříjemná. Pohádáme se jako koně. A já se skoro zhroutím. Brečím tak, že se kolemjdoucí otáčí. Do toho mi tečou linky a řasenka. Nádherná podívaná. Pak se usmiřujeme. Zima nás před půlnocí zažene od Burger Kingu. Je nacpaný k prasknutí. Usadíme se,a já jsem zase šťastná. Předpokládám, že Španělsko už mě začalo negativně ovlivňovat v tom, že moje hysterické záchvaty se mnou cloumají tak značně, že už je neovládám. Hotová telenovela. Pak se vydávám na metro, které horko těžko stíhám a tuším, že předposlední zastávka bude dnes poslední, protože abych se dostala do mé čtvrti,musím přestoupit na jinou linku, se kterou jedu asi jednu minutu, jen jednu zastávku. Tuším, že tenhle minutový úsek, který má v reálu tři kilometry, budu muset dnes zvládnout pěšky. Štěstí mi přeje, chytám poslední metro a ve 2.15 přicházím domů. To už své pleti nemůžu udělat, takže si jdu poctivě ty oční linky smíchané se slzami pěkně odlíčit. Upadám téměř do kómatu kolem třetí hodiny.
Žádné komentáře:
Okomentovat