Nové předsevzetí nese svoje ovoce. Budík v 7.25 ani nezamáčknu a rovnou vylezu z postele. Venku tma tmoucí a v pokoji značná zima, ale budiž, jdu do kuchyně. Zvládnu se nasnídat,ale bohužel na mě čeká nechutně narvaná myčka, kde samozřejmě není umyté všechno, takže se značně zbrzdím. I když už jsou děti vzhůru, zavírám se do koupelny a hotovo. Můžu slavit úspěch. Pedro je pryč, Eva naštěstí také odchází. Posbírám děti, které se dneska chovají dost šíleně a jdeme směr škola. Po návratu beru do ruky svou knihu, a pak si myju vlasy, foukám a do toho obědvám. Kuře. Fuj. Nezvládám to. Putuje pryč. Je mi líto. Nejvíc smutné je, že si musím vybrat jestli sprcha, nebo vlasy. Dnes vybírám vlasy a snad odpoledne zvládnu sprchu. Do školy přijdu pěkně pozdě,ale naštěstí to není nikde poznat, kluci si hrají s nějakými kamarády. Jdeme ze školy, zastávka pro chléb, klasika..a kluci mi konečně pomáhají prostřít stůl..už jsem tu pěkně dlouho ale dnes mám pocit, že teprve od včera mají ty dny nějaký smysl. V půl třetí mizíme do školy, a když se ve tři vrátím, dopřeji si vynikající kávu a podivnou věc, která vypadá jako obrovský koblih.Cítím se tak nějak klidná. Nějak vyrovnaná. Hlavně se tedy cítím normálně tím, že zvládám ta rána. Když to budu dodržovat a zvládnu chodit spát do 22.30 celý týden a následně tedy i pořád, myslím, že bych časem mohla zvládnout vstát v 6.30 a učit se, případně psát diplomky. Nebo cokoliv jiného. Včera se mě Eva úzkostlivě zeptala, jestli netrpím nějakou těžkou anémií, když jsem taková unavená pořád. Myslela jsem, že jí jednu natáhnu snad!Zvládla jsem konečně po tolika týdnech přetočit svůj rytmus do nějakých únosných mezí a podle ní trpím anémií!Pff. Pravda je taková, že celou zimu chodím spát nejdéle do 21.30 a vstávám v 6, takový je můj celoživotní režim, plus mínus nějaké výjimky, zkouškové a podobně. Režim ve Španělsku jsem nacházela dost obtížně,ale nakonec jsem ho našla. Jde o to zkrátka využít den na maximum, což jsem tu zvládala opravdu hodně těžko. Jediné, co mi to naruší, bude rande. Když končím v 19.30 hodinka cesty k tomu..to bude dost síla. Za tohohle režimu jsme se ještě v pracovní den neviděli. Koukám z okna, kde se udělal krásný den, poslouchám Beethovena (No.7)a nechám se unášet proudem myšlenek, a v 16.40 se zvedám směr škola. Príma. Další ztracené odpoledne. Nesu si s sebou knihu a rozmýšlím, jestli i PC...nakonec PC ne. Říkám si, že bych potom mohla vyrazit na nákupy, nebo třeba za Danim??A kam to pak potáhnu. Takže knihu a jde se. Čeká mě náročné odpoledne, které z duše nenávidím. Úterý. Počkám na kluky před školou, svižnou chůzí se všichni ubíráme do knihovny, kde hlavně kontroluji Pabla, aby zvládl všechny úkoly, protože začíná plavat již od 18.00. To znamená v 17.40 odchod z knihovny. Ostatní dva jdou však až od 18.45. Jak u blbých, vážně jo. 18.20 je potřeba opustit knihovnu. Javier jde sám, ale s malým Diegem jdu do šatny, kde mu pomáhám mu převléknout se. A zažiju něco nového, což by mě, být jeho matkou, značně vyděsilo. A to je to, že se vždycky styděl, a teď se svlékne a vypráví mi jak se těší až si zaplave. Žádný stud, nic. O hodinu později, když ho vyzvedávám (zatímco jsem nedělala nic, jen hledala zástrčku, kde bych si mohla nabít mobil a smskovala s Danim)ho dokonce koupu. Hrozně se směje, že prý se mu to moc líbí. Mám štěstí, že se nevykoupu také. Sprchy jsou naproti sobě..příšerné. Jen otázka náhody kdy mě někdo osprchuje. Neměly by tyhle chvíle patřit spíš jeho matce? Jak je možné, že jí nevadí, že její nejmenší dítě si na mě zvyklo tak, že mu nevadí, že ho koupu?Jak to, že jí nevadí, že když jsem přijela a on něco potřeboval, vždycky křičel:"Neee, Ty jsem nechoď, zavolej mojí maminku!" a teď když něco potřebuje, křičí :" Ať sem jde maminka nebo Monika!!". Nikdy bych nedopustila, aby si takový malý skříteček zvykl na jinou ženu. Asi nechápe, o co přichází, nebo chápe, a je jí to jedno??!! Probírala jsem to s více lidmi a všem to připadá cvaklé. Když nemám čas, nepořizuju si děti, ne?A už vůbec ne 3. Když ani nemám čas postarat se o ně. No, konec úvah, vychází i Pablo a Javier a čekáme na Evu. Nakonec jsem se rozhodla, že dneska pojedu na Fuenlabradu. Trvá to hodinu,ale jako..máme si s Danim volat, nebo tam dojedu? Chci tu druhou možnost. Eva jako na potvoru přijíždí v 19.50 místo v 19.20. Aspoň mě hodí na bus. Je pozdě, je tma, ale je krásně teplo. Bus stojí v hromadě nepojízdných aut a mě docházejí nervy. Ráda bych stihla příměstský vlak v 20.15. To je nemožné, když stojím na semaforu v 20.13. Připoutám si kabelku, sundám řetízek a vybíhám. Propočty ukázaly, že když sebou hodím, dá se proběhnout všech 5 semaforů (ano,5!!) najednou. Běžím jako šílená a u toho se usmívám jako idiot. Venku je nádherně teplo a já jdu na procházku se svým nejdražším, tak co? To je přece důvod k radosti. A když doběhnu na nástupiště a vlak teprve přijíždí, tak to už je důvod dvojnásobný. Usedám, na Fuenlabrada central vystupuji, pak ještě metro a ...volám. Dani spí. Za pár minut vychází a strašně mu to sluší. Chci trochu zachovat svojí rutinu, co jsem si nastolila, takže po krásné procházce se v 22.15 zvedám k odchodu a po vystřídání několika dopravních prostředků v 0.10 otevírám dveře do bytu. Bohužel jsem dnes neměla štěstí, a na příměstský vlak jsem musela čekat 20 minut a potom na metro domů 15. Eva je ještě vzhůru a oznamuje mi, že ráno má nějakou obchodní schůzku až kolem 10 a že ať tedy vůbec nevstávám, že se chce postarat o děti a že potom je vyzvednou rodiče Pedra. A že tedy do 17 mám komplet volný den!To se mi dost hodí. Uléhám ve svém naklizeném pokoji, který konečně vypadá jako můj pokoj, a šťastná usínám.
Žádné komentáře:
Okomentovat