Budík v půl desáté asi přeslechnu, nebo ani nezvoní. Vyhrabu se v 10.30. K snídani zakousnu pár sušenek a kávu a kouknu na PC co nového. Pak se došoupu do koupelny, něco tam se sebou provedu, pak se začtu do knihy a v půl jedné jdu připravovat oběd. Skočím si přes ulici pro teplou bagetu, připravím si svůj vynikající salát, tři plátky masa a je to. V půl druhé končím a jdu uklízet. V pokoji začíná být opravdu zima už. Sedím tedy ve svetru. Chci si zajít na procházku, a kochat se fotkami,ale na druhou stranu..kdy budu mít čas jen tak sedět v pokoji? Nebo uklízet?Asi hodinu smskujeme s Danim, do toho volám se sestřičkou a v půl páté si jdu udělat kávu a do půlnoci se plánuji věnovat sobě. Studiu, úklidu..čemukoliv, v čem najdu klid a co mě vrátí někam k základu, nějakým způsobem mi prostě pomůže objevit člověka, kterým jsem dřív byla a který se teď někam ztratil.Nevím, čím to je, ale takovou dobu jsem si plánovala uklidit pokoj a najednou to jde. Vysypu krabici nekompromisně na stůl. A začne boj. Kam takovou obrovskou krabici umístit??Nejdříve začnou rodiče zkoušet nadzvedávat postel, ale nedá se s ní hnout, tak zkoušíme za můj gauč, ale tam je přímo nechutná,takže nakonec Pedra napadne, že se do skříně, za všechny moje věci. To znamená tedy všechny vyndat. Ale má pravdu, těsně se vejde. Naskládám to tam a zbývá mi tedy rozendat všechny věci na svoje místo. Nakonec to jde docela dobře. Strávím tím tedy téměř celý den, jdu spát v 1.30, ale výsledek stojí za to!Rozdělila jsem si věci na léto, na zimu, boty, rukavice a podobné vymoženosti, kosmetiku..a jsem spokojená. Usínám s tím, že konečně bydlím. Do této doby jsem si připadala stále trochu jako turista, a nebo jako někdo, kdo je tu na skok. To spíš. Jako někdo, kdo vlastně brzy zase odjede. Kdo jen zkouší, jestli tu vydrží. Teď už je hotovo. Není cesty zpět. Teď už prostě bydlím. Dokonce si hodlá vylepit fotky. Už je to můj pokoj, ne pokoj u nějaké rodiny, někde ve Španělsku. Už se dá poznat, že tu bydlím právě já. Bylo načase.Při tom uklízení jako kdybych dostala nový impuls, nový příval energie, nové sebevědomí, novou sílu žít. Trochu už mi docházela. Nedělám nic, čím bych si dobila baterky. Nechodím tancovat, nepoznávám žádné nové lidi, jsem většinu času sama. Ale teď jako kdybych mávnutím kouzelného proutku jsem jak vyměněná. Asi k tomu přispěla debata s Danim, která mě utvrdila v tom, že musím dokončit školu. Že jediný člověk na kterého se v životě můžu spolehnout, jsem já. Rodina je hodně daleko, sestřička,mamka, lidé, co mi nejvíc pomáhali, jsou strašně daleko. Člověk s odstupem času zjistí, kdo je opravdový přítel, protože ten se ozve i na vzdálenost milion kilometrů. Nestane se, že najednou kamarádka, o které si člověk myslel že ví vše, tak nějak začala žít svůj život, má nového přítele a vlastně "teď nemá čas". Praví přátelé vydrží i odloučení, a právě kvůli tomu jsem neměla strach odjet. Že podpora bude i na dálku. Pravda, trochu mi ty řady prořídly, to nepopírám. Ale alespoň člověk zjistí, jak se věci mají. Další věc je, že se nemůžu spolehnout ani na rodinu, u které pracuji, ani na svého přítele. Což asi nejvíc bolí, ale prostě už nevěřím nikomu. Jsem jen já. A tohle zjištění i když hrozně bolelo, mi nějak otevřelo oči. Znovu v životě vidím, že nevěřit je něco, co člověka žene dál. Co mu dává sílu. Alespoň mě. Jsem sama a sama to taky musím zvládnout. Člověk může sdílet svoje radost a strasti, ale nakonec všechno musí odžít sám. A musí zjistit, co mu to žití ulehčuje, nebo dělá zajímavějším, nebo naopak složitějším. Tak nějak klidná konečně uléhám, konečně ve svém.
Žádné komentáře:
Okomentovat