Dnes se cítím klidná, takže předpokládám, že prožiji příjemný den. Nebo v to alespoň doufám. Budík v 7.30 bohužel ani omylem, takže v 7.55. Doma je klid, jen co pozdravím Pedra, odchází pryč, děti ještě spí a kuchyň je naštěstí docela uklizená, takže v klidu snídám. Poměrně slušný luxus. Pak vidím Evu, která mi oznamuje, že dnes hodí děti do školy. Paráda. Asi za 10 minut přijde s tím, že proč nejsem oblečená, že mě hodí možná autem do školy i s dětmi,ale že je musím doprovodit do školy. Mě asi fakt klepne už. Ráno proběhne klidně, ale já se cítím trochu unavená. Dnes už naštěstí neprší a dělá se krásný den. Po příchodu domů ovšem neodolám rozestlané posteli, a do 10.10 nevím o světě. Včera jsem šla spát poměrně brzy,ale pak jsem ještě volala s Danim, a usnula jsem kolem 0.15. Ten režim je tady poměrně vražedný,ale už jsem si zvykla, opravdu s těmi dny před tím, s těmi zářijovými, se to nedá ani srovnat. Je rozhodně dobře, že musím odpoledne někam chodit, jako do toho bazénu a podobně, protože věřím tomu, že mi k té únavě také dopomohla těžká absence čerstvého vzduchu..a tak celkově taková unylost těch dní. Někdo mě vytrhne z přemýšlení zvonkem,ale říkám si:pokud jsou to rodiče, tak mají klíče, a pokud to nejsou oni, tak tím pádem mě to už vůbec nezajímá. Spím dál a v 10.10 vstanu. je hrozné, jak to tady všechno letí.Naštěstí tu není Eva, takže si ustelu, pustím pračku a hned zalézám do sprchy. Užívám si volnosti, a klidu, protože to už tu dávno přestalo být zvykem. Značně mi dochází kosmetika, co jsem si nechala poslat z Čech,což je jedině dobře, protože představa, jak to všechno nespotřebuji a někdy to zase posílám za těžké peníze domů...to jako nic moc. Nejtěžší věc v té krabici byla samozřejmě kosmetika a boty, a přemýšlím, že pokud se párkrát v roce otočím doma, tak by ta krabice nemusela být tak těžká (a tím pádem tak drahá). V 11.15 zakončím veškeré nutné kosmetické zákroky, a chystám se obědvat, když zjistím, že se mnou se tu už moc nepočítá. To, že najdu tři talíře beru, přece jenom mi není pět, aby mi Juana připravila jídlo přímo na talíř, ale když zjistím, že už není jako nic, to je docela síla. Najdu nějaké brambory s masem Bůh ví odkdy, a to pak zajím těstovinami od včera. Neříkám, že jako umírám hlady, ale tohle mě trochu rozhodí. Pak teda prostřu stůl,ať nejsou řeči a jdu pro skřítky. Dneska je vše v klidu, do té doby než Pablo nerozbije skleněnou nádobu plnou skořice. Takže o zábavu opět postaráno. Když uklidím, vchází Eva. Naštěstí, naštěstí, všichni se tak loudají s jídlem, že když dáme společně do kupy kuchyň, je 14.35. S těžkou úlevou zjišťuji, že už není na nic čas. Tedy hlavně na inglés myslím. Než si všichni dojdou pro boty y než se vypraví, tak je to tak akorát. Já je nechávám ve škole, a když vidím, že učitelé jsou v dohledu, mizím. Jdu do pekárny, kde vyberu čtyři maličké kousky pečiva, které chci dneska dovézt Danimu a padám domů. Narovnat vlasy a připravit se,zhltnout něco k jídlu a vypadnout zpět do školy mi zabere přesně tu hodinu, kterou na to mám. V 16.45 mizím do školy a jdu přežít tu nudu. Odměnou mi bude (tedy snad) čas, strávený s mým nejdražším.Všechno probíhá klidně, Diega si přijede vyzvednout Eva,takže já se věnuji Pablovi a jeho domácím úkolům a pak si jdu sednout k bazénu. Nikdy jsem to neudělala,ale dneska cítím jako povinnost být tam. A taky vím proč. Hned je problém. Pablo má trauma z plavání v nějaké masce, protože minulý rok se kvůli tomu skoro utopil a pobyl si pár dní v nemocnici. Má záchvat paniky, celý se třese..a když ho pozoruji, z celého plaveckého areálu si mě vyhlídne jedna paní a říká":Vy se jmenujete Monika??"Asi mě klepne. Docela by mě zajímalo, jaký popis Pablo podal, protože v celém areálu si vyhlídla mě?Mazec. Nejsem snad jediná blondýna v Madridu, sakra!Prý že Pablo brečel, protože ztratil čepici na plavání a bez ní nesmí do bazénu, no prostě problém. Potom mi paní chválí španělštinu, prý je neuvěřitelné, jestli takhle mluvím po osmi týdnech tady. Jojo, kdyby drahá paní věděla:-)Pozoruji Pabla jak plave zprava doleva a jsem z toho jeho třesoucího se tělíčka tak nervní, že si ani nemůžu číst. Kolem 19.15 přijíždí Eva a já mizím. Dneska mě několikrát chytl doslova záchvat radosti. Jednalo se o klidný den.A já si pořád říkala.."Může se stát něco, co mi ten den pokazí??Snad už nic!!No, kdyby se začal topit Pablo, musela bych s ním do záchranky já, takže mohlo, mohlo by mi ten den pokazit milion věcí. Člověk snadno zapomene, jakou zodpovědnost za ty děti má. Dneska Pablo vběhl pod auto a zastavil se asi 10 cm od něj. Nutno dodat, že byla dávno zelená. Prostě zažívám tu některé chvilky, kdy si říkám, že kriminál není až tak vzdálené místo. Nicméně běžím na bus, mám štěstí, probíhám semafory na Atoche a ..konec.Automat nepřijímá mojí bankovní kartu!Ani jednu!A ani jeden automat!A to jsem platila asi milionkrát. Zdrží mě to řádně, takže si kupuji jenom jeden lístek a utíkám. Přijedu dost pozdě,kolem 20.40. Ale zatím je teplo. Předpokládám, že Dani usnul, takže si sedám a čtu si. Není až taková zima, protože zatím se stále dá sedět na lavičce a číst si. Když konečně vyjde..uvědomím si, jako moc ho miluju. Normálně bych totiž spustila, co jako dělal, a jak je možný že ho nezajímá že já tam čekám..jenomže nic z těchhle pocitů nemám. Nic.Místo toho mě zajímá, jestli si alespoň trochu odpočinul. Hodně jsem se změnila, a vím, že k lepšímu. I když ono záleží jak se to vezme. Jsem teď určitě víc citlivější a tak. Což vlastně nemusí být změna k lepšímu. Ale já cítím že je. Strávíme společně čas do 23.30 a já se pak dostávám na metro. Jsem dost vyčerpaná,ale mám štěstí, nikde nečekám dlouho a přijdu domů kolem 1.10. Pak ještě chvíli voláme a já usínám totálně mrtvá. Problém totiž je, že tenhle týden jsem začala totálně vyčerpaná. Dobrá zpráva je, že Eva mi píše, že zítra kluci obědvají u Pedrových rodičů a že když jí ráno pomůžu, že mám do pěti volno. Uf, ještě že tak. Tak dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat