Budík zvoní v 8.15. No, trochu jsem si ještě dopřála. Dneska mám dost práce. Chci být v 11 na stanici Moncloa,kde je nějaká věž, kde nahoře je restaurace a dohodli jsme se s Danim, že tam zajdeme. Vezmu si jen takovou maličkou sušenku, protože chceme snídat spolu, pak i obědvat..no těším se strašně moc.Sprcha, vyžehlit vlasy,pak loknovačem nadělat nějaké vlnky, nalíčit..no, trvá mi to hodně dlouho. V 11 tam rozhodně nebudu. Dani píše. Ne úplně to, co bych si představovala. Nakonec se domlouváme, že se sejdeme v 15.00. Ale už jsem se vypravila, tak co teď? Rozhodnu se, že čas, který mi zbývá, strávím na cestě k němu a společně se pak vrátíme. Ve 12 skáču do metra. Na jedné stanici se rozhoduji vystoupit, v naději, že si zkrátím pár zastávek, které jede moje obvyklá linka,ale bohužel přestup z linky na linku je úděsně dlouhý (stanice Nuevos Ministerios) a obávám se, že jsem ztratila mnohem víc času. Konečně se dostanu na stanici, kde jsme se domluvili, že se sejdeme, ale jedu dál. Až na konečnou. Odtud píšu. Hmm..ještě nevyšel. Skáču do dalšího metra a jenom mě děsí, že mě prozradí to, že nemám signál. Píšu mu, že na něj čekám na konečné metra. Jenže to není pravda, dávno jsem s jakousi rodinkou vstoupila do objektu, kde má dům,a chci mu udělat překvapení. Nechci ho vyloženě leknout,ale to se bohužel stane. Pak strávíme odpoledne společně. No, odpoledne. Chytám metro v 00.10 a mám co dělat abych vše bezpečně zvládla domů. Jdu spát děsivě pozdě. Dnes byl úplně jiný den, než jsem si představovala, že bude. Ale úplně jiný. Když jsem vystupovala blízko Daniho domu, bylo mi jasné, že když je už 14.15 je nesmysl se hnát celou tou trasou zpět. Ani jsme spolu nesnídali, ani neobědvali. Bylo hodně co řešit a první jídlo jsme si dali až v 18.00. Vyčerpaní hladem. Přesto rozhodně nemůžu tvrdit, že bych byla zklamaná. Den byl jiný než jsem si ho představovala.Ale ve výsledku byl vlastně lepší. S věkem se v tomhle lepším, ale ne vždy se mi to povede. Mám jednu strašnou vlastnost-a to, že se hodně rychle pro něco nadchnu, a když se to pak nestane, bolí mě to jako kdyby mi bylo pět a dozvěděla jsem se, že Ježíšek není. Už se trochu lepším,ale stejně...Jinak to, jak tady vnímám čas, je opravdu záhada. Strávím v metru čas od 12.00 do 14.15 a potom ještě od 00.00 do 1.15 a připadá mi to normální. Často si říkám, jak rychle jsem dojela. Je to zvláštní. Když mě nějaká kamarádka pozve na výlet, třeba do Prahy, nebodo Brna, pořád vidím ten čas strávený na cestách, a ty peníze..a nikam ve výsledku nejedu. A přitom tady tuhle děsivou trasu podnikám dvakrát denně. A ještě mi to přijde normální.Konec přemýšlení, dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat