Budík jsem nařídila na půl desáté, ale hrabu se z postele kolem 11.15. Doma bych byla vzteklá jako blázen, že jsem zaspala už půl dne a tady?Tady teprve všechno začíná. Vypadá to, že rodinka se chystá k odchodu. Snažím se v posteli vytrvat co nejdéle, ale bohužel to nevypadá, že by šli tak rychle. Nakonec vylezu a zamířím k Diegovi, který se snaží napsat správně názvy dnů v týdnů, anglicky.Udělá mi to radost hned po ránu. Z téhle rodiny vlastně neodcházím kvůli němu. Pak mi Pedro nabídne kávu s tím, že oni hned jdou pryč. Vychutnám si kávu a jdu do sprchy, namalovat se a tak podobně. Rodinka sice ještě na chvíli zaběhne, ale naštěstí za chvíli mizí.Užívám si klidu a kolem 15té hodiny vycházím směr Goya, kde na mě má čekat Dani. Když už se blížím k zastávce busu 30, autobus bez zastavení jede dál. Skvělý. Jdu dál. Čekám asi půl století a přicházím konečně k další zastávce. V 15.30 vystupuji a jdu do obrovského obchodu s knihami, kde na mě má čekat Dani.Vstupuji, obejmeme se a míříme na procházku. Chtěli jsme se někde najíst, ale zatím procházíme ulicemi a žádná restaurace se nám nezdá dost dobrá. Nakonec zaplujeme do jedné italské, kde jako první jídlo vybíráme oba těstoviny se sýrovou omáčkou a jako druhé on pizzu, a já steak a bramboru v alobalu, což si potom vyměníme. Je nádherný den. Už není to příšerné vedro co v září,mám sice pořád jen tílko a sukni,a zimu necítím, přesto se už vzduch proměnil.Koukám ven, kde už se stromy obarvily na tmavorudo, hladím ho po tváří a upíjím kávu, která je naprosto úžasná. Po dlouhé době se cítím klidná. Potichu hraje hudba, nějaké flamenco, a já si snad poprvé za svůj pobyt tady připadám jako že jsem opravdu ve Španělsku. Ve Španělsku, kde by se měla rovnou na ulici mísit hudba s vůněmi jídel vycházejících z restaurací, ve Španělsku, zemi, ve které bych měla mít asi zavalena emocemi. A po dlouhé době jsem. Cítím se klidná, šťastná...obědváme dlouho, užíváme si vzájemné přítomnosti, a klidu. Pak se zvedáme a míříme do Corte Inglés kde vyzkoušíme různé parfémy, krémy..asi až do 19 hodin. Pak se ubíráme do Parku Retiro, kde vydržíme i dlouho po setmění a já mám konečně pocit, že už se všechno k lepšímu obrací. Opouštíme park a chvíli se ještě procházíme v blízkosti Plaza de Cibeles, kupuje cheeseburger na cestu a míříme na Atochu, odkud já chytám metro a Dani příměstský vlak. Domů se dostanu kolem 0.20 a i když necítím únavu, jdu si lehnout, protože už teď se děsím toho, v kolik se ráno probudím. I když jsem se vrátila z rande, i když je klid, cítí v sobě něco zvláštního. Neklid, možná až nespokojenost..ani nevím, něco tu nehraje a vlastně chci spát aniž bych to chtěla zjišťovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat