Vstávám trochu mrtvolně.7.20 zamítám rovnou, vyhrabu se kolem osmé. To, že jsem šla spát kolem druhé hodiny je dost znát.Připravím snídaně a až do půl deváté nevidím žádné dítě.Vstávám s dobrou náladou, cítím se nějak šťastná..taková klidná. Uklidím myčku, kuchyň, ať mám potom klid...a nakonec s dětmi strávím opravdu minimum času. Eva mi oznamuje, že potřebuje něco koupit ve městě, takže děti do školy hodí. Musím přiznat, že od té doby, co pracuje z domova, jsem s nimi ráno už nikdy nešla.Vylezu ven a zjistím, že už i tady u nás se začal ozývat podzim. V půl desáté ovšem už nemůžu ani myslet. Zalezu do postele a do 10.15 nevím o světě.Je mi ale líto tady ty dny prospat, takže vylezu, provedu nějaké kosmetické úkony a jdu uklízet pokoj. Poberu svršky, pak krátce mrknu na e-maily a pak vchází Eva, která jde rovnou dělat jídlo.No, nakonec jsem si zvykla, že je doma a musím říct, že je to dobré. Kolem půl dvanácté se začnu konečně učit, pak si dám oběd a ve 12.45 mířím směr škola. Je mi jasné, že až přijdeme,Eva se bude chtít naobědvat s dětmi, takže já budu mít tak do 14.00 volno. Moje práce se zcvrkla skutečně na pár hodin. Jedině dobře. Pch!Tak to ani náhodou. Eva asi jedla jindy, protože nakonec se celou dobu zdržím u dětí já. Uklidím celou kuchyni, do boje vezmu i vysavač a když uklidím vše, je 14.10. Jenže Diego ještě nedojedl. Nípe se v tom příšerně. Když tedy skončíme, je 14.35. No, akorát se obléknou a vyrážíme. Jdu domů, trochu se nalíčím, dám si kávu a sušenky, mrknu na internet, trochu uklidím pokoj a už abych zase šla. Naštěstí dnes nemusím naprosto ztrácet život čekáním někde na lavičce a v 17.00 rovnou vyzvednu Javiera a Diega a jdeme domů. Malému udělám svačinku a nabízím Evě, že dojdu vyzvednout Pabla. Chodí na nějaké náboženství nebo ví Bůh kam. Chtěla pro něj dojít,ale říká mi, že mi bude vděčná. A já budu vděčná, když budu moct zmizet. Počkám na něj a domů dojdeme přesně v 18.20 Dnes mají piano,ale protože už stojí doma, učitel přijde sem domů. Jenom si tu katastrofu představím, je mi zle. Eva mi říká, že sice chtěla, abych dala inglés,ale že je tu trochu zmatek. Upřímně doufám, že když inglés budu dáovat v jiných hodinách, pondělí nebudu muset být doma a poslouchat ty zvuky, co vyluzují na piano. Nakonec mi Eva říká, že jestli chci někam jít, ať jdu. Moje řeč. Navléknu boty a mizím. Utíkám na bus, probíhám všechny semafory na Atoche a skáču do příměstského vlaku. Z toho akorát píšu Danimu, že jsem na cestě. Je někde pryč. Príma. Že já se na ty překvápka už nevykašlu!No, prý jede už domů. Cesta trvá hodinu,a v půl osmé jsem na místě. Čekám na něj do osmi. Sice už padla tma, ale je krásně teplo. Mám jen svetřík. Ani tomu nemůžu uvěřit. A brzy se bude měnit čas! Dáme si procházku, posedíme na lavičce, plánujeme a já ve 22.30 mizím. Dnes tedy zpět příměstským vlakem. Kdyby nebyl aspoň tak drahý:-/Cesta mi trvá hodinu. Doma dopiji Coca-Colu a upadám do postele v 0.10. Je pondělí a já jsem úplně mrtvá. Musím ale přiznat, že s tím ospalým začátkem ty první zářijové dny to nemá už naštěstí nic společného.Tak dobrou.
Žádné komentáře:
Okomentovat