Ne, tady prostě nemá smysl vstát včas. Budík vesele vyzvání v 7.20. Ani náhodou. Plánovala jsem si, že se připravím před tím, než kluci vstanou a potom, když odejdou, že se pojedu podívat na Sol,ale pořád mě trochu balí hlava a tak nějak i v krku..a na nadcházející prodloužený víkend chci být fit, takže nic. Přemýšlím, jak krásně jsme se včera rozloučili s Danim a jsem taková klidná. Udělám snídaně, Eva je mi opět v patách, tak jen uklidím kuchyň a jsem ráda, když se za nimi zaklapnou dveře. Já jdu znova spát. Asi do 10 čtu, ale potom si dám budík na 11.30. Opravdu nehodlám pobíhat někde venku a prošvihnout poslední volné dny, které mám. Budík nakonec neslyším, nebo ho zamáčknu, sama nevím, a vstanu v 11.50. Jdu si vyčistit zuby, trochu se zkulturnit,a když už se chystám, že si dám akorát hodně rychlý oběd a půjdu,tak mi Eva řekne,že nechce aby Diego, když je po nemoci, chodil v takové zimě a že pro ně dojede. To už ale tím pádem nemám vůbec žádnou práci.Eva si mě zavolá a říká mi, že můžu kdykoliv odejít...což mě dodělá. Říká mi, že třeba bych se chtěla už odstěhovat, nebo si najít letenku na zítřek či pátek, tak že můžu. Mám co dělat, aby mě nešvihlo...protože tím pádem je ze mně bezdomovec. Úlevu mi skýtá pomyšlení, že moje krabice plná věcí a značně přeplněný palubní kufřík jsou už v teple mého domova. Že se nic nevysypalo,nezničilo, neztratilo. Krabice byla ve značně dezolátním stavu, takže jsem dost ráda.Mám tady strašně málo věcí, můj obrovský kufr váží pouhých 9 kg, takže v něm opravdu není skoro nic.Jeden kufr člověka aspoň dává svobodu pohybu. Ale kam bych šla? Budu přes den spát a jíst v bytě u Daniho, dokud tam jeho sestra není a až přijde, budu spát na schodech? V prosinci??Nebo všechny peníze, které mám (tedy žádné)vrazím do hostelu?? Když Eva odejde pro kluky, v rychlosti do sebe hodím oběd,a když přijdou, už zase sedím v pokoji. Je to divný pocit, vědět, že překážím, sama se cítím šíleně a nemít kam jít.V pokoji sním jeden vynikající jogurt a pak se snažím pomoct s čím je třeba,ale skoro třeba není nic. Udělám pak klukům pomerančový džus, což je příšerný opruz a pak jsem zase v pokoji. Jsem ale v tak nepříjemném prostředí že ani nemůžu studovat, ani nic. V půl třetí mi Eva oznamuje, že Diego dnes už nikam nepůjde,že odpoledne má tělocvik a to tedy v žádném případě, takže abych odvedla do školy alespoň dva nevětší. Mezitím dorazí Juana a já si uvědomím, že vlastně celý den se těším až přijde!Trochu se zapovídáme, a já potom s kluky odcházím. Venku je moc krásně a přemýšlím, že se mi vůbec nechce vracet domů. Takže doprovodím kluky, a píšu Evě přes Whatsapp, jestli tedy nic nepotřebuje, že jdu na procházku. Což není úplně pravda,ale tak jí nebudu vyprávět, že jdu koukat po obchodech. Ještě mi přestane platit. V 15.20 vystupuji ve čtvrti Goya a vlezu rovnou do Corte Inglés. Jen tak procházím různými "uličkami" s kosmetikou a říkám si, že tady si člověk asi tu kosmetiku užije úplně jinak..u nás je řada prvotřídních značek opravdu nedostupná, tady si člověk alespoň jednou za čas tu radost dopřát může. Není to úplně můj případ, ale není to vyloženě nedostupné. Najednou mi zazvoní telefon, neznámé číslo. Moje číslo nemá mnoho lidí, a tak předpokládám, že mi možná volá maminka z rodiny, se kterou jsem byla na kávě v neděli...z telefonu se ozve:"Jsi Monika, že?Nedávno jsi zasílala životopis". Málem mě klepne. Už si vzpomínám..před pár dny jsem poslala svůj životopis na dvě místa, která mi připadala hodně dobrá a najednou telefon!Prý jestli nemůžu zítra na pohovor!Málem se rozskočím radostí. Spojení vypadne,ale když vyjdu ven, paní volá znova a poté, co mi nabídne půl pátou (nemožné, hlídám), čtvrt na dvě (ještě horší) mi udělá místo v 10.45. Vypadám jako měsíček na hnoji, celá rozzářená si prohlédnu obchod SFERA a pokračuji rovnou do Starbucks.Nejsem úplně ten povaleč, co si tam nosí práci, a chodí tam proto, že tam chodí všichni,ale mám teď vyloženě chuť utratit tam nějaké euro. Poručím si kávu s vánoční příchutí pralinek, dostanu to bohatě ozdobené šlehačkou, a beru to s sebou. Když mě vidí obsluhující, pobaveně mi ještě dává lžičku, abych to prý měla pohodlnější:-)Jdu v báječné náladě domů. Kávu dopíjím v autobuse, a kolem 16.40 vyskakuji u nás, na zastávce Estrella. Jdu domů v povznesené náladě a ptám se Evy, jestli se mám vydat pro kluky. Nemůžu říct ani slovo, ale ani jedno, protože de fakto mě tu "trpí" ale večer se snaží hodně, aby mi to nevyšlo. Prý jede pro kluky, protože nechce, aby v zimě chodili po tom mostě, kde fučí ze všech stran (mimochodem, jsem zvědavá, jací zhýčkaní muži vyrostou z "mých" dětí). Prý že Javiera odveze až do hudební školy na kytaru. Malý Diego odpoledne do školy nešel, protože měli jenom tělocvik a Eva nechce, aby mu to nějak uškodilo a strávil prodloužený víkend v posteli.Což samozřejmě já taky nechci, chci aby všichni pěkně odjeli. Normálně příjíždí kolem 17.15,ale dnes, když jsem jí řekla, že chci jet za Danim, tak přijede 17.45. Když chci už vzít Pabla a začít se s ním učit na zítřejší zkoušku, řekne mi, že se jí zdá, že mu není dobře a že si musí odpočinout. Takže začnemě v 18.15 a pěkně do 19.30. Eva mi říká:"Je, takhle pozdě, to jsi měla říct, a já bych si s ním sedla abys mohla jít". No, to určitě!!To bych si jenom pomyslela a už by mě vyhodila na ulici!Jsem šíleně unavená, požírám Paraleny a snažím se hodně odpočívat,ale nepomáhá to. Medicína dva celé citrony denně zabrala,ale pořád to není ono. Naštěstí jen nachlazení a ne angina. Nebo tedy zatím. Jsem jak zpomalená, jdu na metro a vystupuji na stanici Méndez Álvaro. Těším se na Daniho ale zároveň se mi tam nechce. Představa dvou hodin zpět..volá mi. Jsem akorát před koupí lístku na příměstský vlak.Volá mi. Podle hlasu pozná, jak jsem vyřízená a doslova mi zakáže abych přijela. Asi jsem mu vděčná. Moc ho chci vidět, uvědomím si, že pondělí jsme se neviděli, měli jsme domluvené úterý, ale když jsem tam byla přes den, nakonec jsme se rozhodli že už večer nepřijedu, dneska mě bolí celý člověk a dost pravděpodobně ani zítra, protože pátek je volno a tak se snad tedy uvidíme přes prodloužený víkend.Je mi to líto. Ale bydlí strašně daleko. Voláme si a já se nakonec vracím. Príma. Projela jsem si zbytečně dvě cesty z lístku, který je na 10 jízd.Vystupuji na stanici Estrella a jdu do Al Campa, kde chci něco sníst, ale nakonec koupím jenom nějaké jogurty.Pak si na pokladně nabiji mobil, šílených 15 euro, a jdu si koupit cheeseburger. No, pěkně to vedu, jen co je pravda. V 22 hodin mám pocit, že jsem nespala roky.Přitom jsem dnes prospala celé ráno.Jdu se odlíčit, vyčistit zuby..a skáču do postele. Tam zjistím, že mi odepsala další rodina, tentokrát jedna vysněná, francouzská!!Šťastná jako blecha usínám s telefonem v ruce.Dani jde teprve večeřet, to by mě taky mohlo zabít.Kolem 23 mě probere jedna zpráva, chvíli si píšema a spím dál. Nad ránem si krátce zatelefonujeme a jsem šťastná a klidná usínám, abych se vyspala na ten zítřejší velký den.
Žádné komentáře:
Okomentovat