Probudím se netuším kdy, protože závěsy jsou zatažené a v pokoji je strašná tma.Recepční říkal, že můžeme odejít do 12.00. Ale co když jsou čtyři odpoledne?Dani mě obejme a říká, že už musíme jít. Je 9.15 ráno. Hmmmm..vypadám strašně. Když se konečně stalo to, co jsem chtěla celé tři měsíce-abychom spolu byli v klidu,nakonec se z toho nejkrásnější noc za všechny ty měsíce co tu jsem-a zároveň i ta nejdrásavější. Když jsem si šla lehnout, mobil ukazoval 5. 40. Noc, kterou trávím v náručí milovaného člověka, jsem proslzela. Bylo mi prostě líto, tak významnou noc prospat. Samozřejmě jsem se neudržela a usnula,ale pozdě. Vím, že jsem brečela ze spaní, že mě budil a konejšil.Že jsme se objímali do rozmáčkání.Vždycky, když mám dokonalou náladu a snad si i připustím, že bych to zvládla sama a vztah mít nemusím, mě vždycky přesvědčí o hlubokém omylu.Vždycky,když je mi na 101% dobře a usmívám se na celý svět,a dokážu si připustit, že tedy náš vztah skončil a že tedy udělám krok vpřed, a půjdu dál, tak přesně v tuhle chvíli se vždycky stane něco, co mě srazí na kolena a představa, že nic z našeho společného života, který jsem si představovala, nebude, mě zabije. Doslova. Ráno tedy vypadám že jsem dostala pěstí do obou očí, a navíc na čele mi vyskočí překrásná vyrážka. Ještě že jsem si večer skočila domů pro věci. Alespoň trochu to překryji make-upem.V noci jsem si dala režim Letadlo. Měla jsem úplně strach z těch všech nepřijatých hovorů. Našla jsem totiž novou rodinu, se kterou jsme se chtěli setkat a také, což je mi nepříjemné, jsem přijala platbu za hodinu, která nakonec neproběhla,takže musím dnes.Vždycky jsem se považovala na zodpovědného člověka,ale to co se děje, když člověk miluje, se nedá popsat, takže raději, abych nemusela lhát, vypínám telefon. Pff, to se mi ale vůbec nepodobá!No jo, člověk dělá, zaslepen láskou, opravdu různé věci. Pobereme věci a já se tedy odvážím zapnout telefon. Hovory od nové rodiny, smska od pána, kdy že teda přijdu na angličtinu...no nic, omlouvám se, že jsem se jaksi ocitla bez baterie a omlouvám se všem.Sjíždíme dolů, a jdeme na snídani. Prostor, kde se dá nasnídat, je maličký a tak musíme počkat, než se uvolní nějaký stůl. Sedneme si na jednu židli, Dani, já mu sedím na noze, venku svítí sluníčko..a já nevím, co cítím. Klid, lásku..zároveň strach, únavu, bolest žaludku..přijde vtipná žena, má asi tak 150 cm a je dosti rozložitá, přijde pro nás a říká :Miláčkové, tak vstávat, už máte stůl!" ta dobrá žena mě pobaví ještě několikrát, když Daniho osloví:", Miláčku, zlatíčko, ale tady stát nemůžeš, musím dát novou kávu." a tak dále. Posnídáme, poněkud umělohmotnou kávu,ale o to víc vynikající pečivo. Když jsme vstoupili, všichni na nás začali zírat. Teď už se uklidnili. Je pravda, že oba vypadáme, že jsme brečeli celou noc.Já tak vypadám oprávněně.Makeup něco zakryl, ale stejně..vypravovala jsem se 10 minut, a navíc po takové noci..vypadám prostě blbě. Užijeme si snídani a jdeme zpátky na Puerta del Sol, kde chytáme příměstský vlak. Chvíli zvažuji zůstat ve městě,ale co tam?Rozhoduji se doprovodit Daniho na Atochu a on pak dále bude pokračovat domů a já taky,ale chci jít pěšky. Vyčistit si hlavu. Po cestě domlouvám detaily schůzky s novou rodinou. Chtějí mě vyzvednout doma v 11.45, což je nemožné. Domluvíme se na 12.15. Já přijdu domů v 11.45, prohodím pár slov s Evou, převléknu se, vyčistím zuby, nanesu milion vrstev makeupu, což zjistím, bohužel stejně nepomůže a jdu ven. Evě do očí lžu, že jdu na kávu s mojí kamarádkou. Mrzí mě to, moc,protože se mnou zacházela dobře,ale po posledním rozhovoru, kdy mi vmetla do obličeje každou věc, kterou jsem jí kdy řekla, několikrát urazila mého přítele (tak na to, si myslím, mám snad právo jenom já, myslet si něco špatného, a já si to navíc ještě ani nemyslím)urazila všechno, co jsem tu udělala, tak po tomto rozhovoru se jí opravdu nebudu svěřovat, že jdu na kávu s jinou rodinou. Vyjdu a tatínek už na mě čeká venku. Parkuje hned po okny našeho bytu!Asi mě omyjou. Holčičky jsou v pohodě. Maminka horší. Odměřená. Noblesní dáma, dokonale nalíčená ,upravená, jako z katalogu. Malá, pětiletá Amanda (vtipné jméno mimochodem)se do mě hned zamiluje a za dvě minuty po našem seznámení už zkoumá, jestli mám přitele, co dělá a jak se jmenuje. Dávám si pozor, abych se předvedla v dobrém světle, ačkoliv mně je jasné, že nevím, jestli bych zvládla žít u rodiny, kde mi úplně nesedla maminka. To je totiž osoba, se kterou pak člověk tráví 99 procent veškerého času. Ovšem je jasné,že tady by o dobrý vztah s dětmi nebyla nouze. Sranda je už v autě. To jsem s kluky bohužel nezažila. Vezmou mě do nedalekého obchodního centra, a jdeme do Starbucks.Všimla jsem si, že tady vládne v každé rodině žena, tohle není výjimka. Pán sympatický, příjemný,ale nerozhoduje.Snažím se vypozorovat každé gesto a slyším, i když jsem dost daleko, že paní už prý vadí nějaká věc. A já se dovtípím, že je to telefon. Psal mi Dani a nemám vyplý zvuk. Pak mi vyprávějí o svých au-pairs. Již jich měli za ta léta osm, což je super, jsou zvyklí na kde co. Rodina žije v nějakém obrovském domě, o několika patrech, mají bazén, měla bych pokoj a svojí koupelnu (Bože!! už žádné přenášení věcí)pracovala bych ráno od 8.00 do 9.30-víceméně jako teď, tedy vzbudit děti, nasnídat se s nimi, vypravit a doprovodit do školy ale pozor, pak velká změna-počkat u školy v 17.00 a postarat se o ně do 20.00. Den absolutně volný. Ale zase bylo by to každé odpoledne, včetně pátků a dvakrát do měsíce hlídání v sobotu večer, aby si rodiče mohli vyrazit. Což v praxi znamená ideální podmínky na studium, na osobní čas, ale nula prostoru být s Danim, když končí v 18.30. Možná by nám prospělo, vídat se jenom o víkendech...nevím. Možná by mohl přijet po výpadovce autem.No, předbíhám událostem..co je problém, je, že by mě pustili na všechny zkoušky,ale chtějí abych se zdržela do půlky června. No, s touhle rodinou bych se teda sakra špatně neměla!Platí stejně plus 20 euro měsíčně dobíjí telefon!Mazec. Ale ta data to by byl asi problém. Dovezou mě domů s tím, že si dáme vědět a já v sobě vím, že tohle možná nebude ono. Problém pro mě prostě je, že já nejsem člověk, který si nechá dělat na hlavu. Co se týká mého vztahu, tam oplývám nehynoucí láskou a toleruji kde co (o tom, jak moc je to špatně nebo dobře nehodlám uvažovat)ale k ostatním lidem si důstojnost zachovávám. Problém je, že v tomhle typu práce žádná důstojnost není. Prostě člověk musí udělat vše, co se po něm žádá, ještě se musí usmívat a dělat, že ho to úžasně naplňuje. Samozřejmě jsem si občas od Evy vyslechla, že se málo usmívám. No, když vylezu z auta, jdu do Al Campa, protože chci volat Danimu a nechci, aby mě někdo viděl nebo slyšel. Probereme to kolem a kolem a strávíme na drátě víc než hodinu. Zmírám hlady.Po té šílené noci plné slz a bolesti jsem zralá usnout ve stoje.Jdu do Mc Donald´s pro hamburger, v Al Campu kupuji ledový čas a mířím do bytu, kde bydlí malý Alejandro splnit hodinu, za kterou už mám zaplaceno. Ani nevím, jak to udělám, ale najednou je 17.15 a já můžu jít domů. 17.50 otvírám dveře od bytu a přemýšlím, že půjdu spát. No, problém je, že pokud si lehnu, vstanu až zítra v 8 ráno.Takže musím vydržet. Promítám si v hlavě celý dnešní den. Když jsem šla procházkou domů, byla jsem nakonec šťastná. Poslali jsme si pár krásných zpráv, vyčistila jsem si hlavu..nakonec ten víkend byl pěkný. Sice bolestivý, ale zároveň pěkný. Vyřizuji nějaké věci, v 20.30 jdeme večeřet a kupodivu mě večeře neuspí, ale probere. Nicméně v 21.45 otevírám gauč/postel a chystám se spát. Dani taky. Chvilku voláme a já snad poprvé za strašně dlouhou dobu usínám ve 22.50. Tak dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat