Budík zvoní v 6.45. Příšerné. Snažím se dovolat Danimu. Nejdříve po LINE, pak i po telefonu. Nebere to. Jsem značně nervozní. Potřeboval opravovat testy!A nakonec se snad ještě vzbudí později, než vstává normálně. Najednou mi volá. Že ho aplikace LINE neupozornila a že moje hovory mu dorazily rovnou jako zmeškané, ale že je vzhůru. Uf. Strašně mě potěší, že ho slyším takhle po ránu. Jdu si udělat snídani. Poslední. Na děti kašlu. Myslím, že Eva pochopila, že dnešní den mám co dělat sama se sebou a že se určitě nehodlám zdržovat přípravou snídaně. Naposledy uklidím kuchyň, připravím si toast a přichází Pedro. Rozloučíme se, popřeje mi šťastnou cestu a jde do práce. Děti pomalu vstávají a já se snažím, abych do 9.30 měla alespoň vyčištěné zuby a byla učesaná.V půl dvanácté je potřeba odjet z domu. A mám pořád nějaké věci na stole, a celkově se tak nějak cítím neklidně.Najednou přijde Eva a upozorní mě, že nesmím být v koupelně, protože se potřebují vypravit děti a že je vzbudila dřív kvůli mě, protože chtěla, aby dřív odešly do školy a já měla víc času. Vážně "dojemné". Já se právě snažila taky vypadnout co nejdřív. Nic nekomentuji a myslím si svoje, od odjezdu mě dělí pouhých pár hodin! Mám strach, co se stane s mým vztahem,ale na odjezd se těším. Doslova se zalykám štěstím. Mám takový ten zajíkavý pocit, když už se nemůžu dočkat.Poslední ohlédnutí, poslední výhled z okna a je to.Jedem výtahem dolů. Po cestě se s Evou bavíme o tom, co bylo špatně, co bylo dobře a i když byly chvíle, kdy se o mě opravdu starala-jako třeba teď, když mě veze na letiště, nebo když mi koupila léky a tak, tak se stejně nemůžu zbavit pocitu, že to byla nechutně falešná ženská. Poslední rozloučení a jsem na letišti. Kufr má tři kila nadváhu,takže si na sebe oblékám šaty, na to svetr, sako a zimní bundu. Nemůžu dýchat, jaké je mi vedro,ale jo, nadváha srovnána!Odbavím se ve značných nervech a jdu směr odlet. Píšeme si s Danim, a jsem tak nějak..ani nevím jaká. V letadle je docela klid, přemýšlím si až do Prahy. Tam mě uvítá nechutná zima, zrovna na těch pár dní, kdy máme být se sestřičkou v Praze,má být těžce mrazivo. Zajímavé je, že se vůbec nedostavil ten stejný pocit jako v listopadu. V listopadu mi vytryskly slzy, když jsem vylezla z letadla, a cítila jsem se opravdu doma. Zpátky se mi nechtělo a nechápala jsem, že dobrovolně žiju někde, kde mě to nenaplňuje, a kde mi hodně lidí ubližuje.Tenkrát jsem si myslela, že pokud by náš vztah nějak přirozeně "vyčpěl"-prostě bychom si pořád psali, volali ale přirozeně by toho nějak začalo ubývat, že by mi prostě "po malých dávkách" přestal chybět. Nejhorší jsou radikální řezy. Ty člověka proberou, vyrvou mu vnitřnosti ven a zeptají se ho"Tohleto ty vážně chceš??" a člověk se začne sám sebe ptát, jestli to tedy chce tak či onak.No, ale když je to postupně,prostě to tak nebolí.Naše konverzace po příletu je tak nějak standardní,ale tuším nějaké trable.Jedu za sestričkou na Zličín a užíváme si společných chvil. Následující dva dny strávíme v Praze a pak konečně přijedeme domů.Tak krásné svátky!
Žádné komentáře:
Okomentovat