Vstanu a jsem docela v pohodě. Cítím se poměrně vyspalá. Dneska by mě snad nemělo potkat nic špatného. Sice je úterý, ale to se najednou čarovně proměnilo v zázračný den plný zázraků. Stává se mi to, co jsem už dlouho nezažila. Vstanu, usmívám se, a těším se na nový den. To je super, nemyslela jsem, že to ještě někdy zažijuu. Minulé úterý bylo jedním z nejlepších dní v mém životě. Prostě úplně všechno bylo perfektní. Dneska má přijet Carrie, kamarádka z Tábora. Takhle...viděla jsem ji naživo jenom jednou, ale nějak jsme si padly do oka a od té doby jsme si občas napsaly. Carrie je asi 45, odešla ze Států, žila v Británii a teď už asi šestým rokem žije v Táboře. Máme hodně společného - to je jasné. Poslední dobou se cítím šťastná, protože jsem si hodně dlouhou dobu myslela, že s tímto přístupem k životu jsem snad jediná. Nebo já jsem samozřejmě věděla, že jediná nejsem, ale pořád jsem ty lidi nemohla nějak potkat. Carrie je moc fajn. Dneska má přijet na 15. hodinu. Musím ještě udělat plán lekce na zítra a taky připravit gramatickou prezentaci. Škola je fajn. Strašně moc mě to tu baví. Ve 14.00 skončíme a já ještě zůstávám ve škole a dodělávám věci. Pak tedy mířím do obchodní galerie Fenix, kde na mě čeká Carrie. Jsme spolu dlouho, dobře tři hodiny a potom se rozhodnu jí ukázat hotel, kde bydlím.Na zahrádce sedí celá druhá skupina, a tak se zeptám Maríi, jak se má. Hned říká, ať si jdeme přisednout.Je to super. Jsem strašně moc šťastná. Ned sedí u druhého stolu a vůbec se spolu nebavíme. Nevím, co se děje, ale je mi to vlastně jedno.Povídáme si dlouho, když se najednou všichni rozhodnou, že zajdeme do naší oblíbené hospůdky. Všichni říkají Carrie, ať zůstane. Ale už samozřejmě neřeknou, kde. Nabídnu jí, že tedy může zůstat u mě. Jdeme domů. Mám příšerný hlad. Jdeme vařit. Naštěstí mám uvařené těstoviny od včera, takže super. Vymyslíme jenom omáčku a je to. V jídelně sedí Christian a Ned. Christian se přijde něco zeptat, ale Ned dělá, že nevidí. Úplně cítím tu jeho nejistotu. Nevím, co se mu stalo. Něco za sebou má, co mu způsobuje tohle. No nic. Když dojíme, jdeme na chvíli nahoru, já se převléknu a jdeme na pivo. Nakonec se do města nejde, zůstáváme na Vysočanské. To je dobře. Přijdeme s Carrie do hospody, kde vládne uvolněná atmosféra. Ned je v pohodě,chvíli si přes stůl něco povídáme. Kolem půlnoci bych se docela viděla na odchodu, je 23.45. Odejdu na toaletu a až tam na mě doléhá obrovský křik. Přemýšlím, že asi už slaví Nedovy narozeniny, které má ve středu, a jelikož se přehoupla půlnoc, tak asi slaví. Když přijdu, všichni jsou zděšeni. A řvou:"Moni, ty jsi to propásla!" nechápu co, byla jsem pryč asi dvě minuty. A pak mi někdo řekne, že Nedovi koupili panáka Absintha, a zapálili ho, aby byl borec. A on že to vypije. A pak nikdo přesně nedokáže popsat, co přesně se stalo, ale výsledek byl, že mu začala hořet noha (ano, ne oblečení, noha)hruď a tváře. Nemůžu jim to věřit a tuším, že přehánějí a tak se bez pardonu vydám na pánské toalety. To, co uvidím mi vezme dech. Za prvé mě udeří do nosu strašně silný pach. Prostě spálené maso. A pak ho uvidím. První co mě napadne, když ho uvidím, je, že je to malý kluk. Ani památky po výrazně krásném právníkovi, který byl za drsňáka. V jeho očích vidím to stejné, jako když mi poprvé podal ruku. Je to něco, co mě na mužích přitahuje. Možná je to strach, já nevím. Kouká na mě provinile. Přijde číšník a důrazně nás žádá,ať jdeme k lékaři. Ned odmítá. Číšník říká, ať hlavně nepřikládáme led. Ned si ho vyprosí. Vypadá příšerně a to nemluvím o tom, že místo první bradavky má díru do těla. Bože. Číšník volá taxi. Jedeme. Směr Bulovka. Strašný. Nemůžu tomu věřit. Vystoupíme na Bulovce, kde nás pošlou na pohotovost. Ne, to ne, tam ho tedy nenechám, tam jsem já málem umřela. Jdeme na popáleniny. Tam mi málem vynadají co tam lezu tak pozdě (0.30)a pošlou mě do budovy vzdálené asi 400 m. Dojdeme tam a je zavřeno. Nechávám Neda s věcmi u vchodu a běžím zpět, protože vše je zamčeno. Na vrátnici mi řeknou, že to musíme obejít. Jdeme do horoucích pekel. Kdo někdy zkoušel chodit pěšky mezi pavilony Bulovky, pochopí. Pošlou nás rovnou na plastickou chirurgii. Tam se probudí sestra a rozvlekle nám oznámí, že doktor přijde. Na agresivitě jí dodá zjištění, že pán je Američan. Doktor vstoupí do dveří a a řekne nám, ať okamžitě jedeme na Královské Vinohrady, že se jedná o popáleniny druhého stupně a že tam jsou vybaveni lépe. Chudák Ned nerozumí a z mých obličejových grimas se děsí víc a víc. Cestou překládám a jdeme pryč z Bulovky. Je to asi milion kilometrů. Když vylezeme, snažíme se sehnat taxi. Nemožné.Úplně. Jsem vzteklá. Doteď mi nevychladl vztek z prožitého přijetí v nemocnici. Vylezu na hlavní silnici a jsem vzteky bez sebe. Kde asi teď mám sebrat taxi? Na nějaké mávnu, ale jede dál. A další. Jedno konečně zastaví. Nasedáme směr Královské Vinohrady. Nedovi příšerně čpí kůže. Nedá se to k ničemu přirovnat. Chytá mě za ruku. V očích mu čtu děsivý strach. Po zásluze. Komplex této nemocnice je opravdu úctyhodný. Ptám se na vrátnici a naštěstí na nás taxík stále čeká, protože jedeme do úplně jiné budovy asi milion kilometrů vzdálené. Tam to vypadá, že tam snad ani nikdo není. Pán na vrátnici mi oznamuje, že si musíme zaplatit v automatu lísteček na 90 Kč ošetření. Ned vypadá, že každou chvíli omdlí a já platím poplatek?! Vaří se ve mně krev. Já v téhle zemi žít nechci! A ta nenávist v očích všech! Strašný. Pak nás vezme nějaká sestřička dovnitř, že je potřeba počkat na paní doktorku. A že když je pán Američan, prý není třeba platit poplatek. Skvělý. Prý se můžeme odvolat na ředitelství, aby nám vrátili stovku. Príma. Paní doktorka se na něj ani nepodívá a jde si opsat doklady. Ned vypadá příšerně a já už fakt někoho zabiju. Dvacet minut (!!!!!!!!!!) ověřuje nějaké doklady a směrnice jak má platit cizinec. Sedíme naproti ní. Představuju si všechny ty americké seriály z prostřední nemocnic, které u nás jen vídáme, ale on v tom reálně žije a co asi musí vidět tady. I já bych se tu bála a to jsem místní! Vypadá to tu jak na jatkách. Humus, prostě hnus a hnus. Ani nevím jestli je to nějaká řádná ošetřovna, jsou tam dva psací stoly (důležité, na chirurgii) a lampa. Paní doktorka na mě začne něco chrlit a ani mě nenechá abych to tomu nebožákovi přeložila. A pak přijde ta diagnóza: NIC. Popáleniny druhého stupně na polovině tváře ale prý máme počkat. Za taxíky dal už slušnou sumičku a ještě si zaplatí 400 Kč za "ošetření"??Jdeme pěšky tím obrovským komplexem směr taxi. Jedem do hotelu. Ned mě drží za ruku a hází na mě zoufalé pohledy. Vystupujeme před hotelem ve tři ráno. Jdu s ním do pokoje a cestou potkáme Christiana a Cally. Sedí v jídelně a připravují hodinu na zítra.
Žádné komentáře:
Okomentovat