Já měla v plánu někdy kolem 4.15 vstát a udělat si přípravy. Tohle znamená, že dneska nebudu spát! Jdu do jeho pokoje, pomůžu mu se převléknout, naskládám na něj všechny ty obklady, co nám dali s sebou a slíbím mu, že ho za hodinu přijdu vzbudit a on si nechá otevřené dveře. V pokoji si jenom vyzvednu materiály a jdu do jídelny. Je mi zle, nevím jestli budu zvracet nebo mám jíst nebo co se bude dít. Snažím se něco vymyslet, ale opravdu mi to nejde. Mám nejenom připravit plán hodiny, ale i gramatickou prezentaci. To bude nářez. Někdo bude dnes a někdo zítra. Hmmmm. V půl páté jdu mlátit Nedovi na dveře, protože si je vtipně zabouchl. Obávám se, že vzbudím každého kolem, jenom je jeho. Pak mu volám přes FaceTime, telefon a všechno ostatní, ale nic. Posbírám materiály, a jdu spát do prvního patra. Do salonku. Venku je nesnesitelně. Nebo tedy spíš v mém pokoji. Spím jako zabitá a vzbudím se podle budíku v 7.00. Spala jsem asi tak dvě hodiny. Je mi zle a opravdu je mi na zvracení. Ned mi píše smsku, že se omlouvá, ale že prostě spal jako dřevo. Samozřejmě. Dám se trochu do kupy a běžím do školy. Mám obrovské štěstí, protože Allison má stejnou gramatickou prezentaci jako já a tudíž mi s tím pomáhá. Nicméně můj učební plán zeje prázdnotou. Přemlouvám Boha a velice úspěšně, protože dnes na mě gramatická prezentace nevyjde. Jsme jenom dvě, co budou zítra, obrovské štěstí! Končíme v 11.50 a všichni se mě ptají, jestli jdu za Nedem. Potěší mě, že to všichni tak nějak vědí. Jdu za ním. Vypadá opravdu příšerně. Teda ne tak příšerně jak jsem si představovala, to jsem si to zase představovala mnohem hůř, ale jako..žádný zázrak to taky není. Ptám se jestli jedl. Prý nic. Mám od včera od večera připravenou svoji vynikající rýži, kterou jsem si plánovala k obědu já, ale nabídnu mu. Dojdu mu to ohřát a krmím ho jako malé dítě. Má totálně spálený vrchní ret. Síla. Když ho zabalím jak mumii do těch buničin, dám mu napít a podobně, jdu zpátky do školy. Vím, že dneska už nebudu, tak jsem v klidu a zaposlouchávám se do prezentací mých spolužáků. V půl druhé uteču směr škola a jdu smolit plán. Přijde Kenny a dožaduje se ho. Řeknu mu v slzách, že mě stejně vyhodí, že ho píšu teď. Dám mu nějaký canc a jdeme v půl třetí učit. V šest začíná hodnocení. Kenny se tváří nešťastně. Prý mi nemá co říct. Co mi má komentovat, když můj plán měl jenom několik řádek? Prý se mu líbí vidět mě v akci, je vidět, že mě to moc baví, a že si to užívám, ale kde je plán? Tuhle hodinu mi bohužel vykáže jako nesplněnou. Jdu domů jako schlíplý pes. Píšu Nedovi, jestli chce večeřet dohromady. Prý ano. Odšourám se do Billy a když přijdu, jdu vařit. Trvá to šíleně dlouho, mám jenom jednu pánev. Ned přijde do kuchyně, obejme mě a ptá se, jestli mi může pomoct a jak jsem se měla. Po informaci, že z téhle hodiny mě vyhodili, se tváří ještě hůř než před tím. Omlouvá se mi. Nechci se na něj zlobit, prostě je to shoda pitomých okolností, ale jako štve mě to. Obzvlášť potom, co jsem měla první hodiny hodnocené silně nadprůměrně! Asi za hodinu se blížím ke konci vaření. Přijde Christian a začne mě nahlas obdivovat. Pak Jordon. Ten začne na oko protestovat, že jestli nedostane taky, nepustí mě z kuchyně. Jak mi tohle bude všechno chybět, sakra! Přinesu Nedovi jídlo k jeho stolu. Minule mě trochu dostal, když jsem si myslela, že budeme jíst pizzu spolu a on si ji dal u sebe a pracoval dál, takže teď to před něj postavím a ani nic nečekám. Užaslý výraz. " No snad budeme večeřet spolu, ne?" a přenese si věci k mému stolu. Nalije mi džus a já jsem spokojená, že mu chutná. No jo, kdo by to řekl? Já taková světoběžnice a nezávislá žena zjihnu při pohledu na muže, který se mi líbí, jak si pochutnává na mnou připravené večeři? Vzpomenu si, jak mi před dvěma týdny smažil ve dvě ráno vajíčka, protože nic jiného lednice nenabízela. Jo, líbí se mi. Je mi s ním dobře. Ale vevnitř pořád něco hlodá. Je to malá naděje. Že někdy, jednou, budu s Danielem. Jo, v tuhle chvíli se cítím provinile. Ned mě pohladí po vlasech a kluci čumí. Prý by si taky dali a Jordon se ptá, jestli když si něco udělá, jestli mu taky uvařím. Fakt tyhle dva blázny budu opravdu postrádat. Po večeři mi Nedova ruka na mém rameni naznačí, že nádobí myje on. Jo, líbí se mi, ale je to, co cítím, tak silné, aby to zazdilo lásku k Danielovi? To sotva. To vím. Navíc, já musím zůstat v ČR, dodělat školu(už jí fakt nenávidím) a on chce jet buď na Taiwan nebo do Španělska. Co by z toho asi mohlo být? Řekli jsme si už na začátku že nesmíme omezovat svoje sny. Ze zamyšlení mě vytrhnou jeho kroky. Pak jdu uklidit věci do kuchyně..a zbytek mám z vyprávění. Údajně jsem došla do kuchyně a dlouho se nevracela. Omdlela jsem. Našla mě jedna Češka, co bydlela naproti v pokoji a ptala se mě jestli jsem OK. Dovedla mě do kuchyně, kde se mě ujal Jordon a ptal se mě, jestli jsem OK. Pak jsem omdlela znova. Jordonovi prý nedalo, že přestal slyšet moje kroky a dovedl mě do pokoje. Měl prý strach jestli trefím do postele, ale prý jsem trvala na tom, že jsem ok. A tak jsem se prospala do druhého dne, tedy do čtvrtka, dne, kdy mě čekala už jenom gramatická prezentace!
Žádné komentáře:
Okomentovat