Budík zvoní v 6.45. Nechápu to, ale cítím se docela
odpočinutá. Mám do půl osmé čas na to, abych se probrala, a pak si jdu točit
vlasy. Nějak se mi poslední dobou zalíbily vlnky. U toho snídám a těším se na
nový den. Tuhle radost jsem dlouho nezažila. Radost, že člověk stojí na
vlastních nohách, a je totálně emocionálně soběstačný. Rozloučím se
s holkama vedle z pokoje, ta jedna se stěhuje dnes během dopoledne, a
poměrně spokojená s tím, co odráží zrcadlo v 8.30 odcházím. Bus jede
hned. Naštěstí. Pak metro až na Florenc, přestup a výstup na Vysočanské. Strašně
mě štve že tam nebydlím taky, protože takhle jsem totálně stranou. Nakonec
opravdu je pro mě horší to, kde bydlím než moje národnost.Ta se nakonec ukázala
jako výhoda. Běžím do nákupního centra a urgentně sháním nějaký sešit. No, to
brzy. Doběhnu do areálu a na dálku vidím Neda. Jsem nějak nervózní. Vyběhnu
schody a jsem tam. Jenom se tak pozdravíme, snažím se totálně zachovat klid.
Bohužel přijdu mezi posledními a tak jdu rovnou do druhé místnosti. Za chvíli
přijde Halee, tedy holka, která mi to pomohla celé zařídit. Rozdá nám nějaké
dotazníky o tom, jak jsme se dozvěděli o kurzu a potom nahlas čte jména. Koho
přečte, toho odvelí do druhé místnosti. Dělení na dvě skupiny. Nějak to
podvědomě tuším, ale když už je skoro všechno hotovo a zbývá jeden člověk a
přečte jeho jméno, je mi nějak smutno. Vlastně je mi opravdu hodně smutno, o to
víc, když naši třídu odvedou do vedlejší budovy. Smutek nicméně dlouho
nevydrží, protože začíná hodina. Hodina češtiny. Lepší hodinu jsem nikdy v životě
nezažila. Nikdy. A to jsem prosím absolvovala asi trilion všemožných jazykových
kurzů. Jsem úplně v šoku z toho, jak někdo může začít mluvit česky na
Američany a to tak, aby mu bez problémů porozuměli. Doslova mi padá čelist. 90
minut je za námi a pán odchází. Hned se zase vrací. Jsem v šoku. Je to
Američan. Jasně že měl divný přízvuk, ale Američana bych nehádala. Cílem tohoto
bylo poznat, jak tedy učit studenty, když neumí ani jedno slovo anglicky.
Úchvatná demo hodina. Lekce zhruba po 100 minutách končí a přesunujeme se do
místnosti kde byla předtím jiná skupina. Ta už čeká za dveřmi. Julie mávne na
Neda, že teda coffee time. Jdeme já, Julie, Ned a jeden týpek, takový příjemný
pán, odhaduji k 50 rokům. Jsem tak nervní a tak šťastná, že ze sebe nevydám
ani hlásku. Konverzujeme téměř nenuceně jenom já se teda vlastně dost nutímJ
Vysrkneme kávu na recepci a jdeme zpět. Loučíme se a střídáme učebny. Teď
k nám promlouvá Dannyel. (Bezva jméno). 100 minut nezavřu pusu. Hrůzou.
Nástin toho, co budeme dělat příští měsíc je totálně, nehorázně děsivý.
Oznamuje, že je tam poměrně významné procento neúspěšných uchazečů. Je mi zle.
Proč jsem sem lezla??Uff. Nevydržím a jdu se zeptat jestli nemám rovnou někam
jít. Dannyel je v šoku. Říká mi proč to tak řeším, že je všechno „cool“
(jak jinak) a že se nemám čeho obávat. To mě uklidní. Pak je oběd. Zapovídám se
s lektorem a všichni mi utečou ale vím, že jdou na oběd do restaurace. Ve
dveřích potkám Vica, vtipného Texasana kolem 50-60let. Vejdeme spolu a
z nějakých ne úplně známých důvodů je volná židle vedle Neda. Nevím který
špatný skřítek mě navádí, ale prostě si tam nedokážu sednout. Sednu si raději
do čela. Proti mně sedí ten Australan, ale ten mě nějak přestal zajímat. Zvednu
opatrně zrak a setkám se s Nedem. Ufff, tak nic. Nenucená konverzace
s ostatními a druhý pokus. Sakra, zase kouká! To byla určitě náhoda.
Zkusím to potřetí a teď už nikdo z nás pohledem neuhne. Dokonce mi daruje
jeden ze svých amerických úsměvů. Já jemu též. Kývne hlavou. Jakože asi dobrý
teda. Naproti Nedovi sedí John. Copak
John. Sedl si vedle mě a celé ráno jsem s ním spolupracovala. Což o to, je
to úžasný kluk, chytrý, vtipný, profesionální hudebník, ale Ned..je prostě Ned.
Je mi jasné že charakterově je asi John nedostižný, přesto ty blesky co lítají
nad stolem nemůžu ignorovat. Ty oříškové oči prostě ignorovat nemůžu, i když
bych chtěla. V tu chvíli mě píchne u srdce a vzpomínám na Daniela. Miluju
ho. Nemůžu zapomenout ze dne na den. Ale díky tomuhle kurzu je vše
snesitelnější. I když je to tak těžké. Odcházíme a čeká nás další hodina. Od
14.45 jenom s kratičkou 15
minutovou pauzu až do 18.15 připravujeme to, co budeme zítra učit. Nejdříve nás
učí Kenny,abychom byli v roli studentů, potom se snažíme my. Kdykoliv
někdo odtrhne Johna z naší skupiny, protože je lichý a sedí na kraji, hodí
na mě smutný pohled. Je to děs, vím že se mu líbím. Pořád mě vyhledává a gól
je, když se zeptá, jestli ho nechci doprovodit na večeři. Zeptat se někdo jiný,
v tu ráno sedím v restauraci, ale prostě..prostě to nejde. Je strašně
fajn, pořád mě podporuje, radí mi, pomáhá, ale ne…prostě „to“ tam není. Když
jsem v pauze vyběhla ven (záminka byla pozdravit Maríu, která je též ve
druhé skupině) Ned na mě koukal, ale já ho ani nepozdravila. Může mi někdo
vysvětlit, proč u kluka který se mi tak líbí, dělám takové nesmysly a přitom se
úplně bez problémů bavím s Johnem? Ještě že nakonec Ned není se mnou ve
skupině, asi bych stresem umřela. Po kurzu píšu Maríe, a máme sraz
v hotelu. To nevím, že už tam všichni sedí. Nepila jsem strašně dlouho, a
objednám si pivo. A ještě jedno. Nikdy mi tak nechutnalo. Nikdy. Vypiju to jako
sodovku a pěkně mě to setne. Dneska v 6:30 snídaně, pak divný oběd a
nakonec k večeři pivo. Príma. Ned sedí daleko, ale otáčí se. Nejhorší je,
když bych si myslela, že na mě. Snažím se ignorovat ho, ale jde to tak špatně.
Pak najednou stůl, kde sedí kluci, zmizí. Pak se sebereme i my holky a jdeme do
supermarketu. Na dálku asi milionu metrů identifikuji podezřelé známé křivé
nohy. Takové X se málokdy vidí. Pookřeji. Holky se baví o nějakých nesmyslech,
kdežto já zářím jak žárovka. Nikdo ho nevidí. Já se usmívám jak blázen. Zamává
mi. Oplatím. Pak všichni vysledují, že mávám a heldají tedy komu. Pak na něj
všechny volají. Připadám si jako husa v hejnu ostatních hus. Holky jsou
super, ale prostě..možná si myslí, že jsem jako nějaká blbka. Imponuje mi, že
chodí všude sám. Dneska jsem to přehnala. Nové botky na podpatku, sako, vlnky.
Všeho moc. Zítra rozhodně tenisky, obyčejné triko a svetr, culík. Musím nasadit
trochu „student style“. On chodí v kraťasech, mikině a žabkách. Je
právník, mohl by chodit taky jinak oblečený, ale prostě tohle je kurz, ne módní
přehlídka. To jsem kupodivu dneska taky zjistilaJ Budu ráda, když si vyčistím zuby a dám sprchu a to
bude vrchol mého snažení. Pak jdeme
s holkama do supermarketu a pak se loučíme, já kolem 21 odcházím a kolem
22.30 se dostanu domů, prostě mám smůlu na prodlevy mezi spoji. Je to šílené,
kdybych se mohla odstěhovat, nakonec to asi udělám. Je to k nepřežití.
Když dolezu domů, dám si sprchu, a trochu projdu poznámky z dneška.
Internet stále nemám, což je ve výsledku dobrá věc. V 0.00 padám absolutně
vyčerpaná spát. Nestíhám ani myslet, natož snad dělat věci, které jsem myslela,
že budu dělat. Třeba diplomku, psát dopisy, nebo sedět po kávičkách
s přáteli. Napsala jsem hodně lidem, že budu v Praze, a přitom to je
jako když tu nejsem. Co ale jsem je, že jsem šťastná. Po strašně dlouhé době. A
dnes když jsem telefonovala jedné kamarádce tak mi řekla, že mě takhle
neslyšela dva roky. Jo, to by tak odpovídalo. Tak jsem byla nervózní
z toho, jestli ho ztratím nebo ne, že jsem byla šílená. Teď se vracím ke
svému starému já. Já přece vždycky milovala život, energii. Teď to konečně snad
bude zpět. Dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat