Čas tlačí víc, než si vůbec umím představit. Když jsou tři hodiny, jsem tak v polovině. Nevím, jak a co přesně budu dělat. Když je asi 3.30 už málem omdlím. Snažím se pracovat jak nejrychleji to jde. Musím si alespoň na chvíli lehnout, jinak to se mnou opravdu špatně dopadne. Vyskočím v osm jako střelená. Nevím, co je za den, kde jsem, nic. Píšu jako zběsilá. Měla jsem v plánu si umýt vlasy, ale to jako absolutně nedávám. Udělám si pěkně culík a když vidím, že mi nestačí čas, nedá se nic dělat, sedím prostě dál na zadku a píšu. Odcházím v 10.30. No, tak prostě přijdu pozdě. Když skončí dvě první hodiny, valím domů se najíst. Potkám Neda. Bavíme se úplně normálně. V noci jsem mu napsala, co pro mě znamená,a že ho mám ráda. Já prostě nebudu už nikdy v životě ničeho litovat. V ničem mi už prostě strach bránit nebude. Po obědě zpátky do školy a to je už jiná síla. Padne na mě únava jako blázen. Frázová slovesa mě proberou, ale pak obchodní angličtina. Děs. Hrůza. Vyhrabu se ze školy a jdu okamžitě nakoupit do Billy. Jdu s holkama a uvědomuji si, že je poslední pondělí. Tak se pořád těšíme, až to jako bude za námi,ale co vlastně pak budeme dělat?? Je to vlastně trochu smutný. Po nákupu valím rovnou vařit. Už mám dost těch blafů, co jsem snědla za víkend. Udělám si rýži, zeleninu a vajíčko. Moje oblíbené jídlo. Navařím těstoviny na zítra, ty se vždycky hodí. Potkám Neda. Je fakt k sežrání. Což mi připomíná, že Ale, přítel Maríi se oholil a vypadá moc hezky. Takový typický Ital prostě. Před tím vypadal šíleně. Jak tak vařím a prohlížím si Neda, který si dělá kávu, zjišťuji, jak mi je krásně. Ano, jsem unavená, zpocená, uřízená a vzteklá z toho vedra,ale prostě..já jsem chtěla celý život cestovat. Nějak jsem to o sobě věděla. Akorát jsem nikdy nevěděla, jak to přesně budu dělat. Za co tam jako všude budu žít. A najednou se rozestoupila nebesa a...najednou to všechno vím. Najednou to prostě všechno dává smysl. Všechno. Tohle jsem já. Nebudu se už na nikoho ohlížet. Neříkám že nikdy, ale teď ne. Musím dodělat školu, to je to nejdůležitější, a pak chci prostě cestovat. Opravdu. Život v kufru. Asi vážně napíšu román. Už dlouhou, několik let, jsem se podvědomě připravovala na to, že se někam přesunu. Už vůbec ta nechuť mít tolik věcí, jak jsem všechno vyhodila, zbavovala se všeho..prostě podvědomě mě to strašně nutilo. Nedokážu to zdůvodnit. Jsem ráda, že moje rodina má dům, kde mám prostě doživotní základnu. Nemusím řešit byt, auta a podobně, což jsou věci, který tu musel vyřešit každý. Já mám obrovské štěstí, že nic takového řešit nemusím a kdykoliv se můžu domů vrátit na prázdniny.A mezitím cestovat. Vždycky jsem chtěla mít všechno svoje vlastní, do Francie jsem jela autem, chtěla jsem mít každou věc svoji vlastní a nechtěla nic kupovat. Na to jsem taky změnila názor. Důležité je mít pár vlastních věcí, oblečení, dobré boty (to hlavně), spodní prádlo, kontaktní čočky a zbytek se koupí na místě. Tohle je teď můj životní styl. Pořád něco průběžně vyhazuji. Věci, knížky, oblečení, boty...vyhodila jsem toho za poslední dva roky tolik, že to snad ani není uvěřitelné. A cítím se úžasně .Proč jsem skladovala staré boty? Z lítosti. Stará trika? Z lítosti. Teď když mi něco nesedí, jde to pryč. Když se mi něco nelíbí, jde to pryč. Tak budu moct cestovat věčně. A třeba na těch cestách potkám někoho, kdo bude mít můj pohled na život. Už jsem ho vlastně potkala .Všichni tady smýšlím stejně. Dojím si večeři, umyju nádobí a v jednom zátahu ještě zkusím žehlit. V kuchyni je vedro na umření, ale to je fuk, pak mě čeká dlouhá sprcha. V 20.40 mám uklizený pokoj, a navařeno. Nechápu, jak jsem vůbec mohla jezdit tím podělaným metrem až na konec světa. Bylo by to strašně depresivní. Naprosto úplně bych vypadla z tohoto světa. A to nechci. Když jsem sitak včera seděla na zahrádce s klukama říkala jsem si, co člověk vlastně potřebuje k tomu, aby byl šťastný? Žabky, tílko a sukně vrchovatě stačí. Ano, je toho víc, samozřejmě - okolní teplota, nesmí mrznout a tak podobně,ale vlastně toho člověk moc nepotřebuje. Nikdy jsem nechtěla jet do Asi, taky co tam? Ale teď mě k tomu přemlouvá tolik lidí, že vlastně nevím proč ne. Španělsko a Itálie tady asi budou pořád. Tam se můžu uklidit, až mi bude padesát. Ale možná je čas nazout pevné boty, krosnu a vydat se do Asie. Tak dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat