Ráno vstanu poměrně brzy. Je 10.30, jo, uznávám to není závratné, ale vzhledem k tomu, že jsem šla spát někdy kolem půl páté, tak je to poměrně dost slušný výkon. Ani nejsem unavená. Jen tak si dám snídani a jdu ven. Sedím venku u stolečků a jsem nejšťastnější člověk v celém vesmíru. Jdu si nakoupit do Billy, tak, jak jsem. Vzdala jsem módu a nějakou snahu ze sebe dělat hvězdu. Není to nakonec všechno přece jenom zbytečné? Na noze mám pantofle, které nosím doma na zahradě, šortky, které jsem nosila v páté třídě (ano) a je mi super. Poberu nějaké jídlo v Bille a potkám kluky. Tedy Aleho a Neda. Nakonec jdu domů s Alem, protože Ned prý někam jde. Skvělý. A že by třeba řekl??Ne, protože nemá zájem, tak jednoduché to je. Prý se jdou někam koupat. No to já bych šla taky, vždyť je na umření! Bože. Přijdu domů a je mi divně. Sedím dole na recepci. Tak je to tu zase, takový ten pocit prázdnoty. Proč jsem se vlastně narodila jako Čech? Musím vyvinout minimálně jednou takové úsilí v porovnání s ostatními. Tak jsem zase mimo mísu. On to sice nikdo tak nebere, ale mě to přijde. Já totiž pořád jako čekám, že mě někdo někam pozve, kdežto ostatní se pozvou sami. To je ten nejdůležitější rozdíl. Prostě kdo chce, tak jde, a nikdo to neřeší. Píše mi María že se asi půjde koupat taky. Úplně pookřeju. Když si sednu, zjistím, že Ned mě přidal na facebooku do privátní konverzace, kde se lidé domlouvají, kdy kam se půjde. Nechápu to. Je ten člověk normální? Do očí mi nic neřekne, a přidá mě do konverace, kde se všichni domlouvají, kdy půjdou do bazénu?! Bože. Tak se tedy zatím zvládnu najíst, a hned v půl druhé mám sraz s Maríou a Alem před obchodní galerií Fénix. Jedeme z Vysočanské až na Dejvickou a odtud tramvají. Konečná stanice Divoká Šárka a odtud dál a dál pěšky. Asi 15 minut. Moc hezká vycházka. Když dorazíme, je tam Nicole, Ned, Patrick a to je vše. Aha, tak ono to s tou účastí evidentně tak horké nebylo! Ale to neva. Svlékneme se do plavek a když zjistíme, že nám trochu uteklo sluníčko, zase se přesuneme na druhý konec. Tam už sedí Jordon, Allison a další.Super! Zkusíme se s holkama vykoupat. Voda není studená, je spíš z ledovce. Je to šílené. Ale postupně se osmělíme a zvládneme to. Je to nádhera!Speciálně tehdy, když vylezeme a foukne trochu větřík. Pak normálně vytuhnu. Ned leží vedle mě na osušce a je mi super. Neřeším nic. Tady žijeme dnem. Únava a totální vyčerpání neumožňují vidět dál než za horizont 24 hodin. Nejde to. Zabilo by nás to. A tak jsme donuceni žít teď a tady. A to je přesně to, co jsem chtěla vždycky dělat. Žít teď a tady.Daniel mi tvrdil, že život se musí plánovat a dodržovat, a já tomu málem uvěřila. Já jsem ale člověk, který žije pro plány. Pokud nemám vytyčenou přesnou cestu, věřím tomu, že jsem víc nakloněná možnostem a všímám si různých věcí. Myslím si to stejné i o partnerovi. Tedy-pokud nemám vyhraněný typ, určitě mě dokáže zaujmout širší spektrum lidí, než toho, kdo hledí jenom jedním směrem. Tohle léto co mám, ačkoliv jsem ho vůbec neplánovala, je nejlepší léto mého života. Pokud se porovná s létem minulým, tak ten kontrast vynikne ještě mnohem víc. A všechno to spočívá jenom v jedné věci - mít životní náplň a cítit se oceněný. Já minulé léto seděla doma. Tohle léto se na nikoho neohlížím. Je mi fuk, co by si myslel Daniel, nebo co by udělal, nebo co by se mu líbilo. Je mi to jedno. Nebudu lhát, myslím na něj často, a právě nejvíc, když jsem s Nedem. Třeba když jsme byli na večeři, nebo když prostě jen tak spolu jsme a mluvíme o životě. Danielovy názory mi byly bližší, ale jejich provedení bylo opravdu nešťastné. Ned je přeháněč. To mi vadí.Ale co, má mi to být jedno. Několik horkých polibků mě neopravňuje k tomu, abych ho nějak soudila.Navíc,vždyť mně je s ním skvěle. Neřeším Daniela a to je co říct. Už jsem si odtrpěla dost. Tak si tak lebedím na koupališti a říkám si, že bych sem jinak nikdy dobrovolně nevlezla. Ale tahle parta je prostě úžasná.Miluju je všechny. A paradoxně všechny, kteří vlastně nejsou v mojí učební skupině.To tak už prostě Bůh chtěl. Cestou zpátky se stavíme v Mc Donald´s tam si dám kávu a hranolky. Tohle stravování mě zabije, nemám absolutně ani potuchy, kolik jsem tu utratila peněz. Točí se to tu naprosto šíleně. Zpátky chtějí kluci chytit taxík. Asi mě z nich klepne. To je tak americký, že mě tím akorát pořád rozčilujou. Nakonec počkáme na tramvaj. Jsou líní až mě z nich klepne asi. Když dojdeme na Vysočanskou, já, Ale a María jdeme ještě na večeři. Dorazím domů a jsem spokojená jako nikdy. Nádherný den. Nikdy to není stejné vyrazit jenom ve dvou třeba a vyrazit s partou několika lidí. Navíc holky odešly už dávno domů a tak jsme zůstaly už jenom já s Maríou a parta kluků. Já jsem takhle spokojená. Jedna blízká kamarádka, a všichni ostatní můžou být chlapi, já s tím problém rozhodně nemám!Hodnotím ten den jako extrémně vydařený. Pak sedím až do 4.30 (ano:( nad esejí, kterou máme odevzdat v pondělí. Myslela jsem si, že ráno to budu mít napsané a tak budu mít celou neděli volnou. No, to určitě. Vstávám v 7.30 a je mi na umření. A nic není hotovo.
Žádné komentáře:
Okomentovat