Pátek 13. hodně lidí vnímá jako špatný den, ale pro mě byl od dětství šťastný. A nejinak tomu mělo být i dnes. Navíc asi jak jsem přiletěla do tak krásného počasí, cítím se doma lépe, než v zimě a celkově mám ohromný elán do života...snídani se moc nevěnuji, rozhodla jsem se zajít na povinné odběry krve. Drahý rodič jede do města, tak se svezu s ním a je to. Vznikne mi tak dlouhý časový prostor, který si chci užít. Mám namířeno do mojí oblíbené kavárny. Jsem "kavární" typ. Asi bych měla říct kavárenský, ale jak víme, tomu slovu by pak chybělo už jenom "povaleč", že. A tím se necítím být. Odběry OK, a já tak využívám krásného rána k procházce. Jsem zde opravdu brzy, je teprve 8.15, to jsem už dlouho nezažila. Mířím tedy na snídani a vnímám každým pórem těla to slunce a ten nádherný den. Ani nemám potřebu to s nikým sdílet. Je úplně dostatečné, že jsem tu já. Mám v plánu si nejen dát snídani, ale také koupit nějaké výborné zákusky, protože zítra přijde moje kamarádka. V klidu se posadím, objednám si kávu se šlehačkou (ano, je to přečin proti kávě, ale tady se mu nebráním). Na telefonu objevím nový mail. A málem se to mnou šlehne. Přijímací dopis. Byla jsem vybrána do toho anglického kurzu v Praze! Pane jo!Úplně mi vytrysknou slzy. Dojetím, šokem. Nádhera. Za chvíli dokonce volá ta holka, se kterou to vyřizuji. Řekne mi, že Čechů mají standardně velmi málo, maximálně jeden v kurzu, ale že už dlouho neměli, několik měsíců, a že mi moc gratuluje. Málem upadnu pod stůl. Ne že bych měla být tak báječná, na rovinu je potřeba si přiznat, že certifikace není nejlevnější. Já sama se zadlužím, ale nebojím se toho, tohle se rozhodně vyplatí. Užívám si svoji snídani, když telefon zazvoní podruhé. Pražské číslo. Ambasáda. Tak dneska tedy samé lepší telefonáty! Nějaká paní, která obdržela moji žádost, která musela být napsána mailem, a prý mi to jenom chtěla vysvětlit a dál mi dává svoji kolegyni. Španělka. Wau, tak to je něco. Musím si domluvit schůzku..ptá se proč, co potřebuji. A před tím, než jí to stačím říct, zeptá se mě, jestli jsem Španělka nebo Češka. Tak to je vyznamenání nejvyššího řádu. Domluvíme detaily schůzky a já zářím jak žárovka a říkám si, že před rokem bylo všechno jinak. Ne, tohle léto se tomu minulému nebude podobat vůbec v ničem. Daniel je pryč, dobře, jeho mínus, já jedu dál. Musím. Život mám jenom jeden a žádný den nepřijde nazmar. Když vycházím ven, a sluníčko mě zašimrá na tváři, uvědomuji si, jak moc šťastný člověk jsem. Ještě před rokem jsem byla hromádka neštěstí. Ne úplně touhle dobou, ale to už to začínalo .A po tom už jenom hůř a hůř. Nejhorší období tedy suverénně červenec a srpen. A vlastně, i když jsem byla ve Španělsku, s ním, s láskou mého života, nebyla jsem šťastná. To vidím až teď. Žila jsem v permanentním stresu, kdy se mu zase něco přežene a bude mít nějaký problém. Nikam jsem nechodila, nic jsem nezažila. Stručně řečeno, nebyla jsem to já. Jo, pořád ho miluju. Ale tak nějak jinak. Neohrožuje mě to na životě. To mě ještě donedávna téměř ohrožovalo. Nechtěla jsem žít, zkrátka a dobře. Jako kdyby se ve mně uvolnil nějaký blok či co a všechno je prostě jinak. Myšlenky mi doslova rotují v hlavě a já dojdu k obchodnímu domu. Koupím nějaké dobrůtky a jedu domů. Zítra přijde kamarádká Hanka. Přijedu domů a doslova skáču po pokoji. Je úžasné, že když teda nemám jeho, tak mám všechno ostatní. Den strávím v jemném oparu stvořeném z euforie a večer protelefonuji s kamarádkou Ivetou. Těžko si představit lepší a krásnější den!!
Žádné komentáře:
Okomentovat