Ráno zvoní budík v 6.10. Říkám si, že nemám ani co dělat a že na to kašlu. Tak zvoní v 7.00 Vyhrabu se v 7.20. Snad to všechno stihnu! Sejdu potichoučku dolů a dám si do mikrovlnky chleba, který ani nevím odkdy je, aby mi trochu změknul. Dnešní bageta je ještě někde v tom kaslíku, a netuším, jak se do něj leze. Dám si dva hrnečky vody a jsem trochu nervózní. Pak si dám chleba s marmeládou a kávičku. Je nádherné ráno. Stejně jako včera. Takové zvláštně teplé. Úplně si představuji, jak někde u moře musí vonět vzduch a když otevřu dveře ven a sednu si na schody, mám pocit, že cítím tu stejnou vůni.Je to překrásné ráno. Vedle mě si sedne kočka. A koukáme spolu.Je vlastně jakoby chladno, ale přitom je cítit, že bude krásně teplo. Rozjímám tam docela dlouho, a pak jdu nahoru. Chci si vyčistit zuby, než se probudí děti. To nestihnu. Dneska vstávají všichni dřív. A když mám pusu plnou pasty, zahlédne mě Rafael, který se se mnou chce rozloučit. Zeptám se ho, jestli si ani nedá snídani?? Prý ano, ale netušil, že budu chtít jít dolů. To jsou věci, snad se rozloučím, ne? Dočistím si v klidu zuby a do koupelny se mi nastěhují děti. Když vidím, jak se malý hrabe v nose, dost se mi zvedne žaludek, ale ovládnu se. Fuj, naprosto nechutné. Pak zmizí a já se jdu převléknout a trochu nalíčit. Tak a teď vše, co zůstalo na stole, musím nutně nacpat do kufru. Jenže ten už teď totálně praská ve švech!!Nechápu, kam to jako dám. Už mám sbalený ten palubní, tam se už nic nevejde, počítač a to ještě v tom pouzdru na PC je asi 7 knih, kabelku, a potřebuji zavřít ten největší kufr. Je relativně dost času. Je 8.45, děti odchází do školy. Malá Lola mi hupsne do náruče a nechce se mě pustit. Ana říká, ať se neloučíme, jinak budeme všichni brečet. No, musím říct, že já tedy žádné takové choutky nemám. Pak obejmu malého. Jo, ten mi asi chybět bude. A nakonec Anu. Říká, že neví, jestli stihne přijet včas, nebo ne. Tak se rozloučíme, oni naskáčou do auta a odjíždějí. Zamávám jim a mám klid. Nervózně přešlapuji po pokoji a netuším, jak to všechno nacpu do toho kufru. Nedá se nic dělat, na kufr si lehnu. Přemýšlím, jestli mi prasknou zipy, nebo ne..snad ne. Mám plán mít v 10.00 vše hotové. Nerada odcházím ve spěchu, takže bych ráda měla vše připravené, prošla si v klidu dům, tak nějak se rozloučila, zkontrolovala, že jsem nikde nic nenechala a buď tedy se svezla s Anou na letiště a nebo šla sama. Nemohla jsem to udělat včera, protože jsem nevěděla, co všechno dnes ještě budu potřebovat nebo ne. Teď jsem po snídani, nalíčená, učesaná, oblečená a jen schází to všechno pobrat. Palubní kufr, kabelku a pouzdro na počítač přecpané knihami odnáším dolů. Teda jestli ta Ana nepřijde, netuším absolutně, jak tohle odtáhnu. Zjistila jsem si, že pokuj pojedu příměstským vlakem, nebudu platit ten pitomý poplatek. V Madridu se totiž platí poplatek, takzvaný "příplatek za letiště". Není to zrovna málo, a takhle bych se tomu mohla vyhnout. Navíc mým cílem je naprosto se vyhnout metru, protože jsou zastávky, kde nejsou jezdící schody a to tedy nevím, jak by probíhalo. Na kufr si lehnu a dopínám. Musela jsem ho otevřít, ale teď už snad zavírám navždy. Odtáhnu tu příšeru před dům. Netuším, co budu dělat, jestli třeba na letišti zjistím, že ten kufr váží 40 kg! Projdu si každou místnost, jestli jsem někde něco nenechala, a hlavně spíš tak nějak z nostalgie se potřebuju uklidnit. Rozmýšlím, že si rozhodně před odchodem musím dát oběd. Pořád nevím, jak to bude probíhat, ale ať tak či tak, netuším, kdy bych potom jedla. Najdu trochu fazolových lusků (které tady ve Španělsku chutnají tedy opravdu jinak než ty naše české mražené bleeee), brambory a rýži a rajčatovou pastu a všechno najednou to smíchám. Podivný mix, ale o to chutnější. Umyju talíře a v 10.40 mi Ana píše, že nestíhá, že musím jít sama. Je mi to na jednu stranu docela líto, na druhou mě štvou ty kufry,ale co můžu dělat. Kouknu do řádů a zjistím, že bus do Madridu jede v 11.32. Je potřeba počítat s tím, že kufry do těch kopců pojednou hodně špatně, takže je potřeba mít časovou rezervu. Naposledy vyjdu na zahradu, rozloučím se s kočkou, vyfotím si na památku domeček zvenku, zabouchnu dveře a adiós. Na jednom rameni mám pouzdro na počítač plné knih, a kabelku, v té stejné ruce držím palubní kufřík a v druhé táhnu obrovský kufr, který ani nevím, v kolik váží. Kufr vůbec nejede, a to jsem teprve na prvním kopci. Je docela horko, ale mám svetr a kabát, protože to se už nikam prostě nevešlo. Musím několikrát zastavit. Konečně se doplahočím na autobusovou zastávku. No vida, skoro 25 minut jsem to šla. Čekám na bus a plánuji si, jak si dám na letišti kávu. Nemůžu se dočkat. Chci se podívat na nějaké nové parfémy a tak...prostě si užít tu atmosféru. Autobus pořád nejede. Začínám být naštvaná. Ne úplně smutná, ale prostě naštvaná, protože kde jako vězí??!! Ve 12.05 se konečně přiřítí bus. Jdu zaplatit, vezmu s sebou palubní kufr, a venku stojí ta tunová příšera. Vrátím se pro něj, řidička autobusu mi mezitím rozmění a já ty hrůzy všechny nastrkám do busu a konečně si sednu. Cesta trvá to, co normálně,ale netuším, jak dlouho pojede ten příměstský vlak. Vystupuji po chvíli na stanici Príncipe Pío. No, co jsem se tady načekala! Musím se pousmát. Vedle eskalátorů uvidím výtah. Sláva. Jdu známou cestou na metro, akorát příměstské vlaky jsou doleva. Projedu a ...trochu se ztratím. Pak najdu vše potřebné a zjistím, že kolej vlaku, který jezdí na letiště, je v přízemí. Já jsem v prvním patře. Uvidím jenom nechutné železné schody. To neee!!Jdu se ptát a skutečně, musím to snést. Prý je nějaký eskalátor zvenku, ale musela bych si koupit jiný lístek. No, to tak ještě. Snesu dolů palubní kufřík a vracím se pro tu příšernost. Snažím se strkat po zádech toho kufru dolů, ale je to peklo. Jeden vlak mi zrovna ujel. Super. Naštěstí hned jede další. Není tam naštěstí moc lidí, jinak nevím, jak bych to dělala. Všechno tam nasoukám a jedeme. Nemám od včera už data v mobilu, došel mi kredit a nový jsem kupovat nechtěla, tak ani nevím, jestli mi třeba psala Ana,ale je mi to dost jedno. Po 40 minutách jízdy vystupuji na letišti. Pane jo, jaký komfort!!Už nikdy se nepotáhnu metrem. Navíc, když se člověk vyhne tomu příplatku. Jenomže bohužel to všechno trvalo mnohem déle, než jsem čekala. To znamená, že když zjistím, kde se odbavuje, čeká mě fronta asi kilometr dlouhá. Zvážím palubní kufr. 7,7 kf. Wau! Paráda. Teď ten černý. 32,2. Pane Bože!! Děs. Musím to rozepnout. Vyndávám kabát a kabelku. Je to děs, ale na ten kabát co už mám, si musím navléknout ještě jeden. Jdu odbavit kufr. Bohužel se nedá platit přímo tam a tak mě paní posílá někam do nějakého infocentra. Ihned jak si paní načetla můj pas, tak mě oslovovala Moniko. To se mi líbilo:-)Tak se vláčím do toho infocentra a najednou zahlédnu nějakého kluka. Je dost podobný jednomu mému kamarádovi, ale ne! To je on! Nevím, jestli mě pozdraví, nebo co, ale zavolám jeho jménem. Zastaví se. Okamžitě jde ke mně. Dostane dos besos a je těžké uvěřit, že jsme se vůbec potkali. Ani jeden navíc nevěnuje pozornost tomu, že jsme spolu vždycky mluvili anglicky, a najednou to valíme španělsky jako blázni. Ptá se mě, co potřebuji a doprovodí mě do infocentra. Popřejeme si krásné léto a zmizí. Asi by se slušelo napsat, kdo to vlastně je, a odkud se známe, ale o tom až později:) Jdu zaplatit a tam čekám příšerně dlouho. Když se vleču zpět na přepážku k odbavení, potkám ho znovu. Je ve skupině asi čtyřech kluků a ti na mě zálibně koukají. A najednou na mě zahaleká: "Ahooooj to jsme se dlouho neviděli!" a rozesměje se. "Pojď ke mně a dej mi pusu, ale hned! a směje se dál". Tohle je věta, kterou jsem hodně dlouho neslyšela a ráda jeho prosbě vyhovím. Ti zbylí koukají s otevřenou pusou. Dostane se mi dvou pus na tvář a velmi pevného obejmutí. Jo, to mi taky chybělo...Rozesmátá jdu na odbavení, hodím tam ten nechutně těžký kufr a těším se na svou kávu. Jdu na bezpečností kontrolu a už se fakt těším, až si sednu. Zvlášť jede PC, pak jeden kabát, druhý kabát, svetr, kabelka, pozdro na PC, palubní kufr..jsem jako Ježíšek. Je mi jasné, že mi před nástupem do letadla můžou kufr zvážit, ale pro teď tam prostě uklidím oba kabáty i svetr a je to. Už nemůžu. Až tam budu čekat, jako u brány, tak se nenápadně přiobléknu a na palubě to zase uklidím. A bude klid. Teď jdu do Mc Donald´s. Ne že bych ho vyhledávala, ale objevila jsem, že nejlepší makronky mají právě tady. A že už jsem jich něco ochutnala:)Dám si ledové karamelové latté, a k tomu dvě makronky. Nemám už vůbec čas a dost mě to štve. Od 14.50 je nástup do letadla, odlet je v 15.20. je 14.45. Sakra, chtěla jsem si koupit ještě make-up, protože ve městě byl hnusně drahý a v ČR se neprodává. Rozeběhnu se s těmi všemi věcmi a mažu do parfumerie. No co, u brány bude určitě fronta. Platím jak jen nejrychleji umím. Pak zjistím, že nevím, kde je brána. To se mi nikdy nestalo!! Musí být z druhé strany téhle budovy!! Jenomže to nikdy nemůžu stihnout!! Vletím do infocentra a fronta nefronta vyštěknu na ně, kde je východ H33. Prý na druhé straně. Jasně. Doběhnu tam a tam ani noha! Bože! U vchodu jsou dva rozesmátí týpci. Načtu pas. Prý:"Jako my jsme už chtěli vyndat kufr, když jsi tu nebyla". Do odletu zbývá pár minut. Bože. Proběhnu tím tunelem a vletím do letadla. Pobavené letušky mě odkážou na sedadlo číslo 5. Super. Tam jsem nikdy neseděla! Nejhorší je sedět na konci letadla a čekat, než se pak všichni vyhrabou ven. Sednu si a vedle mě nějaký manželský pár. Netuším jestli Španělé, nebo Češi, ale vypadají sympaticky. Pak se mě paní španělsky zeptá, jestli bych jí neuměla vypnout telefon. Tak jí říkám, že to zkusím. Kouká na mě s otevřenou pusou: " Ty mluvíš španělsky???? To bych neřekla, podle vzhledu." Jojo, milá paní, i platinové blondýnky můžou mluvit španělsky. A od té doby skoro nepřestaneme mluvit. Vypovím jí celý svůj příběh, a ona mi řekne, že letí s manželem za synem, který žije v Praze se svojí francouzskou manželkou a že už mají dvě děti. Chvilku usnu a pak jí půjčuji jednu knihu. Začte se tak moc, že mi řekne, že až se vrátí do Španělska, okamžitě si ji koupí. Jojo;-)) Let uteče strašně moc rychle a dokonce přiletíme ještě o něco dřívě, než jsme měli. Letadlo stojí daleko od letiště, musíme naskákat do autobusu, takže to, že jsem seděla v letadle na místě číslo 5 je jedno, protože musíme čekat, než se celý bus naplní lidmi. Poprvé v životě si na kufr vezmu ten vozíček a přemýšlím, co mě vždy vedlo k tomu, se jako lemra tahat s tím vším sama. Mám zvláštní pocit, Neznámý. Poprvé, když jsem přiletěla v listopadu, jsem cítila, že kdyby se náš vztah s Danielem vytratil, bylo by mi to jedno, a že opravdu nepatřím do Španělska. Když jsem ovšem přiletěla v prosinci, už jsem tak nadšená nebyla a jenom řešila, kdy se tam zase vrátím. A teď, teď cítím klid. Už není žádný Daniel, jsem jenom já. Řeším si svoje věci,svůj život. Praha mě přivítala krásným počasím, a rozkvetlými stromy. Čekají na mě rodiče a jedeme hned domů. Cestou se stavíme na kávičku a já jsem opravdu šťastná. Je tedy nezvyk být doma a nemůžu uvěřit tomu, že dneska budu spát ve svojí posteli. Je neuvěřitelné co člověk všechno může zvládnout za jediný den:) Přivítáme se se setřičkou, posedíme a docela brzy jdu spát. Nic se nevyrovná spaní ve vlastní posteli. Tak tedy dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat