Tak je zase úterý. Ale to dnešní bude od těch předchozích spíš šťastné. Většina úterních dnů se pro mě nesla v nějaké smůle, nebo v nějakých podivnostech, ale dnes nedám ničemu takovému šanci. Dnes totiž jedu vyřizovat věci k práci do Španělska! A ten dnešní výlet si hodlám ještě vylepšit schůzkou s jednou mojí kamarádkou, kterou jsem neviděla bohužel už tři roky. Je to moje bývalá kamarádka z vysoké, a když jsme skončily bakalářské studium, tak ona pokračovala na magisterské, a já dokončovala bakalářské studium v Českých Budějovicích. A tak jsme se přestaly vídat, ale kontakt jsme nikdy neztratily. Když ráno nasedneme se sestřičkou do vlaku, těším se na krásný den. Do Prahy dorazíme v 9.30, a je nádherný den. Jdeme procházkou až na Jungmannovo náměstí a tam mě sestřička zavede do francouzské kavárničky a tam se nasnídáme. Pak se přemístíme směr ambasáda a tam na nás dýchne taková sváteční atmosféra. Když podepíšu papíry, paní se úplně rozzáří, jojo, opravdu tam chci vstoupit, do té vaší země!:)A pak jdeme rovnou na oběd. Dopřejeme si pizzu, Lambrusco a já pak mířím za mojí kamarádkou Andrejkou. A jsme spolu celé odpoledne. No, odpoledne, chytnu vlak ve 20.30. Jedu domů strašně šťastná. Andrea je jedním z mála lidí na světě, kterým není téměř potřeba nic říkat a ví, co tím či oním myslím. Naše cestovatelské povahy a sny jsou téměř identické, takže těch 7 hodin nezavřeme pusy. Odvyprávíme svoje životy za poslední tři roky. Takovéhle setkání je navíc moc hezké i z toho důvodu, že člověk vlastně zrekapituluje svůj život. Někdy je moc hezké udělat takovou rekapitulaci, když je tak blízký člověk po boku, protože vám pomůže zhodnotit některé věci, které možná hodnotíte negativně, ale ten správný člověk vám je vlastně pomůže vyjasnit a pochopit, že možná vlastně tak negativní nebyly. Mám teď moc hezké a šťastné dny. Děkuji, pane Bože!
Žádné komentáře:
Okomentovat