Dneska je děsný den, naštěstí už poslední. Slyším, že jsou už všichni vzhůru, ale já se nikam neženu. Z postele vylezu v 10.15, ačkoliv jsem už docela dlouho vzhůru. Sejdu dolů, děti už pobíhají po domě a jdu si dát snídani. Malá Lola mě začíná otravovat s dotazy, jestli jí dám dárek k narozeninám. Táta Rafael bere malého s sebou a jedou nakoupit. Chci dneska dělat jahodové knedlíky, ale nikdo mi nedodal tvaroh. Takže docela problém, když chci dělat těsto z tvarohu:) Využiji toho, že Ana se učí a Lola si u ní v pokoji kreslí a jdu si konečně vyčistit zuby, ustlat a trochu uklidit pokoj. Pane jo, touhle dobou budu příští týden už doma...musím říct, že od té doby, co si mě Daniel zablokoval, cítím nějaký klid a opravdu se těším domů. Je to zvláštní. Měla jsem strach, jak budu doma žít, jak na něj pořád budu myslet..a ano, budu na něj myslet, a občas mě asi přepadne smutek, ale zároveň se těším domů. Těším se, jak daruji všechno oblečení, které mi nesedí a do skříní si navěsím tyhle super nové kousky. Těším se, jak ráno vylezu na balkon a dám si snídani. Ano, opravdu se těším! Mrzí mě, že za všechny ty neděle tady jsme nikdy nebyli na výletě, ani jsme nic neviděli spolu, ani nic takového. Oni mi při tom hovoru, co jsme spolu vedli, tvrdili, že chtějí abych o víkendu byla s nimi a tak jme se lépe poznali, jezdili na výlety a tak...a přitom to je tak, že táta Rafael chce spát nebo někam zmizet, a Ana chce mít klid a tak mi je hodí na krk. To je celá pravda. Štve mě, že nemůžu vařit, protože bych měla skvělou výmluvu, ale bohužel. Přijíždí akorát Rafael s malým a jdou vařit spolu:)Z pokoje slyším Anu, jak vykládá malé Lole co všechno spolu můžeme dělat, jaké všechny hry můžeme hrát. Lola pořád kňourá, že se strašně nudí. Takhle kňourali už kluci od Evy. Lola nesnáší puzzle, nesnáší sledovat televizi nebo fotky a nesnáší číst. Přemýšlí, co z tě chuděry vyroste. Když jsem ji viděla na tom tanečním vystoupení, málem mě kleplo. Ty holky byly příšerně zmalované a mě prostě bylo jasné, že puberta téhle holky ty rodiče zabije. Už jenom ten způsob jakým se mnou mluví občas, jaké ksichty na mě hází..a je jí jenom šest! Síla. No nic, jsem připravená, je asi 12.15 a jsme tedy venku a hrajeme si na cvičitelku aerobicu (hrůza). Pak Ana hučí do dětí jestli nechtějí jít do parku. Doslova jim nutí, jak to bude báječné a super a kdoví jaké. Prostě je chce vyhodit z baráku a odpočinout si, to je všechno. Nakonec přijde ještě holčička Irene, moc fajn holka,vedle od sousedů. Úplně jiná než Lola. Tichá, klidná, pořád studuje a čte..tu bych chtěla hlídat. Nakonec jdeme do parku ve třech. Ještě že tak, holky se zabaví spolu a já se ujmu malého. Docela mě to i baví, když vím, že je to naposledy.A když jsem v zápalu hry s malým, přijde nejlepší smska, kterou jsem si mohla přát. Píše mi Adrián, kluk z toho přepychového bytu, že má pro mě ten pokoj. Zrovna máme s malým běžecké závody, takže se rozeběhnu a už mě nikdo nemůže zastavit, protože jsem tak šťastná, že to ani není možné. Budu to mít do jazykovky asi 10 minut pěšky!!Žádné noční nahánění busu z Móstoles! Žádné Metro Sur! A pokud ano, tak jen když budu chtít já! Žádné poplatky za dopravu, jediné co stojí za úvahu je lístek na deset jízd po té čtvrti, každá čtvrť má svoje lístky, tak třeba kdyby někdy pršelo..ale to je vše, vše, hurá! Když budu někdy chtít vidět Anu, jako tu moji kamarádku, můžu jet metrem kdy chci, protože metro jezdí do 2:00. Sakra! Je to tam, jojojojo!!!!!! Asi se zcvoknu. V 13.30 posbírám dětičk a jdeme domů. Irene jde k sobě a my jdeme jíst. Je nějaká polévka, trochu divná a kuře, ještě podivnější. Nakonec to dohrabeme, vyhážeme tunu kostí a je asi 14.15. Dneska má jít rodinka na nějaký piknik, už o tom mluví skoro dva týdny a já si tak říkám, že mi nemohli nadělit lepší dárek. Prý mají odejít v 16.00, to jsem zvědavá. Kdysi se mě Lola ptala, jestli tady budu na její narozeniny. To nebudu, ale řekla jsem jí, že mám pro ni dárek. A ona pořád otravuje, kdy jí ho dám, když teda teď jedu domů. A otravuje pořád a pořád. U nás doma máme tradici, nějakou slušnost prostě, že si sedneme ke stolu, vybereme moment, kdy nikdo nikam nechvátá a dáme si dárek. Já si naivně myslela, že si jako sedneme jako celá rodinka, a já dám ty dárky, spíš jako na rozloučenou,aby měli vzpomínku. Snažím se Lole vysvětlit, teď už španělsky, aby mě pochopila, že to nemá moc velkou hodnotu, takový okamžik, kdy jí vrazím do ruky dárek, mezi kostmi od kuřete, a mastným ubrusem, že si můžeme dát zmrzlinu a sednout si spolu a ona se rozbrečí a práskne dveřmi. Ana se na mě od stolu zamračí a odsekne mi, že pro Lolu to hodnotu má, protože je to dárek ode mě. Úplně pěním zlostí. Moje dobrá vůle je, že chci dát dětem nějaký dáreček na rozloučenou a ona mě ještě bude nutit abych jí to dala hned??? No to snad není pravda. Chtěla jsem jít k Číňanům tady za rohem, prodávají dárkové tašky a přáníčka a tak, a myslela jsem si, že to jako udělám hezké,ale můžu se na to zvysoka vykašlat. Uklidila jsem celou kuchyň od toho kuřecího humusu a Ana sedí u stolu a jen tak kouká. Jdu teda pro papírovou tašku ve které jsem si koupila kraťasy, hodím tam to plyšové zvíře a ještě se jí líbil takový malinový gel na ruce, který člověk použije jako mýdlo,ale bez vody, tak ten tam hodím a jdu jí to dát. Je to jak jsem předpokládala, samozřejmě, vytáhne to za jednu vteřinu a řekne mi:"A víc toho pro mě nemáš?" Mám co dělat abych jí jednu nevrazila. Vím, že její šest, ale existují i skromné a vychované šestileté děti. Jestli já budu mít někdy děti, to moje takové bude. Nesnáším šišlání a takové ty maminky, co jim změknou mozky, jak si vyměňují názory v různých net forech. Dítě má žít skromně, slušně, co nejvíc v přírodě. Alespoň podle mě, a protože to dítě bude moje, tak to tak udělám. Je mi špatně když vidím co jsem viděla u Evy a i z toho, co vidím tady. Ne, nesouhlasím s americkou výchovou, ona se tu rozmáhá taky. Takovéto :Jsi nejlepší, nejúžanější, nikdo Ti nesahá ani po kotníky. To se dá říct párkrát, pro lepší motivaci, ale pořád? Jako styl výchovy? Co z toho pak vyroste za zmetka? Pár takových znám. Děs. Vida, jak mě poslední den probral. Ana se mě ptá, kdy mi letí letadlo. Ptá se mě:"No, to není zrovna nejlepší hodina, nebylo tam něco večer?" Málem bych jí jednu vrazila taky. Já jsem ráda, že vůbec mám nějaký slušný let, do Prahy se dostanu v 18.30, a ona by ještě ráda ten poslední den něco vyždímala?? Mě snad trefí. Pak mi řekne, že má důležitou schůzku, kterou nechce rušit (NECHCE ne nemůže) a že asi budu muset jet sama. No tak to je ovšem gól. Kufr 32 kg předpokládám, ač jsem ho nevážila, palubák 10kg, počítač, kabelka a s tím vším se pohrabu na tu vzdálenou zastávku v kopci,a pak na letiště. Matně si vzpomenu, že z Príncipe Pío snad jezdí vlak na letiště, protože metrem to je nemožné. Často úplně chybí jezdící schody a zákonitě by mi někdo musel ten druhý kufr ukradnout. Jeden vždycky někam donesu, ale co ten druhý? Je mi z toho zle. A navíc, těch peněz???!!! To je nářez ovšem tohle. Nikdo mi nic neřekl, ale zaslechla jsem,že kolem 16.00 mají jít. To je taky dobré, oni mi neřeknou, že jedou pryč. Kdybych neuměla španělsky, tak vím prd! Jdeme s Lolou na zahradu a tam si zase hrajeme na nějaké učitelky tance, dneska mi to ovšem leze krkem naprosto mimořádně. Po očku sleduji čas...pak Lola vymyslí, že si budeme hrát na kosmetický salon. Prý začneme tím, že já jí udělám masáž zad. No, ta je tady pěkně vyčůraná! Ale co, aspoň nemusím nic vymýšlet. Pustím rádio, hladím jí po zádech, ona skoro usne a je od ní klid. Pak najednou vyskočí, že prý udělá masáž mě takže mě začne mlátit pěstičkama do zad. Bezva. Pak vleze Ana a že prý už jdou. Je 16.15 a najednou jsou pryč. Oni se vždycky loudají, že to vypadá že odejdou za dvě hodiny a najednou jak když střelí, a jsou pryč. Těžko uvěřit, že zmizeli. Nádhera. Báječný dárek. Přes celé odpoledne mě nahání Adrián, kdy se domluvíme na detailech bytu, ale prostě to nejde, nemůžu mluvit před nimi. Trochu poklidím zahradu, uklidím kuchyni a jdu do pokoje. Jsem strašně unavená. Lehnu si, zatáhnu roletu a najednou volá Adrián. Uvidíme se zítra. Tak z toho jsem tak rozčarovaná, že rozrušením asi ani neusnu.Pak volám sestřičce a převaluju se v posteli. Asi na chvíli usnu. Měla bych dělat milion věcí,ale vůbec se mi nechce. V 18.15 vyskočím z postele a jdu se dívat na televizi. Stejně jako včera si dám kávičku a ten vynikající zákusek. Dávají Dva a půl chlapa, a pak různé detektivky a tak, tak si jen tak přepínám a je mi super. Kolem 20.15 na to kašlu a jdu nahoru. Ještě že tak. Vidím rodinku přijíždět. Děti řvou, asi jsou nějaké znavené a Ana je jde hned koupat. Pomůžu jí, když je ta neděle a mám asistovat, a pak se jde večeřet. Ani nemám chuť, ale je pizza, tak si trochu dám. Pak vynikající pomeranč a děti jdou spát. Teda měly by. Ale jsou u nich oba rodiče, tak na to kašlu. Převléknu se do běžeckého a jsem vzteklá. Myslela jsem, že vyběhnu ještě za světla,ale než se uklidil stůl a všechno, tak je 21:50. Nicméně je vidět dobře. Ale setmí se brzy. Vyběhnu. Fouká příšerný vítr, mám co dělat, ale zpátky to bude jistě dobré. Dneska mi to vůbec nejde. Skoro se udusím. Vyběhnu z domu na takovou nádhernou stezku plnou stromů a rostlin a všeho..a je to super. Nebyla jsem dlouho a cítím, jak mi to nejde. Běžím strašně těžce, píchá mě v jednom rameni, pak v boku. Děs. Jdu. Hodně rychle, ale jdu. Rozhodnu se dojít nebo doběhnout až k jednomu autosalonu, stejně jako minule. Je od nás 4,5 km.Takže 9 s cestou zpět. Cesta tam je fakt děsivá. Zůstanu tam chvíli stát, jen tak koukám do pole, které se rozprostírá za autosalonem a dojde mi, že když jsem posledně důkladně prohlížela mapu, že...že..že to co svítí na druhé straně pole, je čtvrť, kde bydlí Daniel!!!Mě snad klepne. Vybavím si, že jednou, když jsme šli na procházku kolem pole, co má za domem, jsem se ptala, co je na druhé straně. A on odpověděl že Móstoles! Pane jo. Ta moje komplikovaná cesta busem, pak Metro Sur a dlouhá chůze je nakonec zaměnitelná za jedno pitomé pole! Nemůžu tomu uvěřit, takže tu domněnku potřebuju ověřit v mobilu, ale....ano! To je neskutečné! To pole, na které koukám, je to stejné, co je u Daniela, může to být nějakých 6,7 km není to pole, spíš lán, ale podle mapy teoreticky vzato teď vlastně stojím naproti jeho domu! Príma objev takhle před odjezdem!:/Kdyby existovala přímá linka, a autobus neobjížděl všechny zastávky, trvalo by to maximálně 10 minut. Ano, mapa nelže. Nikdy mě to nenapadlo, ale kdybych teď šla přímo za nosem, po šesti kilometrech stojím přímo u něj před domem. Fakt síla.Teď mi dojde, že už mě to napadlo několikrát, a že jsem měla pravdu...a to v tom, že kdybych v Móstoles vystupovala na první zastávce a ne na poslední, vlastně bych si ušetřila cestu. Myslela jsem že je nejdříve Móstoles a pak Loranca, jako třeba že nejdřív Praha a pak Liberec, ale ono no. Je Móstoles, a metro se vlastně de facto vrací, a pak je Loranca. Z čehož plyne, že on bydlí fakt kus ode mě. A mobil to potvrdí. To je tedy zjištění. Já vždycky jela na poslední zastávku, protože mi to jednou poradil řidič busu, ale kdybych vystoupila hned na první, byly by to jenom dvě zastávky..pane Bože. Tolik ztraceného času..a tenkrát jak mi ujelo metro, jsem v klidu mohla jít pěšky.Pane Bože.A totál tomu nasadím, když zjistím, že obchod Mercadona, který mám tak ráda, je v jednom místě, kde jsem byla asi tisíckrát, akorát z druhé strany, a tak jsem ho nikdy neviděla. Tolik informací je dost i na mě. Vyběhnu směr domov. Najednou cítím, jak se lehce potím a jak se konečně moje tělo zahřívá. Sláva. Doběhnu na jeden zátah a jdu domů. Je 23 ale ještě otevřu počítač. Ach jo. 0.20, jako vždy. Dobrou noc!
Žádné komentáře:
Okomentovat