Poslední dny spím asi tak tři hodiny a začínám z toho být dost vyřízená.Jsem nepřijemná, unavená a totálně nevnímám. Budík zvoní v 5.40, dneska si opravdu "dopřávám". Dva předchozí dny zvonil ve 4.00. Mamka pro mě dojde v 7.00. Vstanu a mám chuť fláknout s mobilem o zeď, protože jsem vzteklá jako blázen. Zaspat o hodinu a půl není něco, co by mě úplně morálně povzbudilo. Jdu si tedy udělat rychlou snídani a jdu balit kufr. Měla bych odjet na měsíční kurz AJ do Prahy. To "měla" je dost důležité, protože jsem se nakonec rozhodla, že večer přijedu domů a zařídím si vše, co jsem tento týden nestihla ( a že toho je dost). Poberu jenom takové hodně těžké věci, oblečení neřeším. Nějak se zvládnu vyhrabat a tak tedy v 10.00 sedím ve vlaku směr Praha. Snažím se spát, ale takhle ve dne mi to moc nejde. Vystoupím a čeká mě cesta až na Chodov. Tam asi po sto letech chytím bus 177 a když z něj koukám na obchodní centrum Chodov, nějak se ve mně rozlije nostalgie.Tolik let uplynulo od doby, kdy jsem studovala v Praze..to mi bylo 19 let..pane jo, kde ty roky jsou. Vystupuji na zastávce Volha a zalijí mě vzpomínky. Vypadá to tu trochu jinak, ale vlastně pořád stejně. Dohrabu se do vrátnice koleje Volha, kde oznámím, že tam mám rezervované ubytování. Tomu člověku je asi tak 115 let a ptá se mě, jestli už jsem byla na koleji Sázava. Kroutím hlavou že ne, proč taky? Prý je tam hlavní ubytovací kancelář. Paní mě po mailu varovala, že ubytovací kanceláře zavírají v pátek ve 13.00. Myslela jsem si, jak to pěkně stihnu všechno s přehledem a ono nic. Je přesně 12.15 když se plahočím na kolej Sázava. Tam si zaplatím ubytování a s potvrzením o zaplacení jdu do ubytovací kanceláře. Tam mi dají klíče od pokoje a na vrátnici povlečení. Asi mě klepne. V koleji probíhá stavba a hlavně tam pobíhá asi milion rodičů a dětí, kteří stěhují ty své studenty z kolejí. Děs.Vyjedu od 10. patra a odemykám buňku. Z každého pokoje vyleze jedna holka, obě Slovenky. Moc příjemné, ale z toho pokoje, kde mám bydlet, vyleze kočka. Ptám se, jestli je její. Prý ano. Okamžitě říkám, že mám alergii na kočky. Tak tohle tedy ne, že mi lezla po posteli občas kočka ve Španělsku, to je jedna věc, ale mít ji 24 hodin v pokoji a aby po mně lezla i ve spaní, tak to tedy ne, to ne. Zase sjedu dolů a oznámím, že mám alergii na zvíření chlupy, jestli by mi mohli dát jiný pokoj. Jedna paní se pozastavuje nad tím, že kočka není nikde hlášená, takže jsem těm holkám ještě zavařila. Nafasuji další klíče, tentokrát patro 11. Odemknu buňku a vyleze překvapená holka v kalhotkách a tílku. Je mi to jasné, nikdo z těch lidí co tam jsou nečeká, že by jim tam poslední den června někoho stěhovali. Řekne mi, že si nějak domluvila, že jí tam na léto nikoho nedají. Vlezu do pokoje a tam najdu sražené postele, přestěhovaný nábytek a slečna mi sdělí, že mi to asi nevystěhuje, protože dnes jede domů. Ptám se jí jestli tady mám dojet dolů, a ona že určitě. To její suverénní chování mě fakt dostane. Potřetí vlezu do ubytovací kanceláře a tam už se všichni smějí. Paní mi oznámí, že už se nemůže dívat, jak pořád tahám ten kufr. Prý si tam všechno mám nechat a podává mi klíče, ať se prý jdu podívat, jak je na tom další pokoj. Vlezu tam a v pokoji A sedí nějaká holka. Vedle v pokoji nikdo není, ale jsou tam věci. Zhodnotím to jako OK a jdu to zpět nahlásit do kanceláře. Tam popadnu věci a jedu tedy nahoru. Holka vedle v pokoji se jmenuje Jana, je Slovenka a říká mi, že v pondělí odjíždí na léto domů. Její spolubydlící je prý také Slovenka, teď tam není, ale na léto odjíždí ve čtvrtek. A dozvím se, že moje spolubydlící je Ruska, bydlí tam už několik let a aby se pořád nemusela stěhovat tam a zpět, tak je tam prostě nastěhovaná, platí si pokoj, aby měla mít kde věci, ale odjela už na léto. Jsem strašně šťastná, protože tohle je nejlepší možnost ze všech. Tím pádem jsem v klidu, že mi tam nikdy nikoho nenastěhují a velmi pravděpodobně tam budu celý pobyt sama. Super! Vybalím si a plácnu sebou na postel, jsem naprosto vyčerpaná. Ráno ve vlaku jsem snědla koblížek, teď vytáhnu nějakou bagetu a zase mizím. Prázdný kufr berou s sebou, protože chci jet večer domů. Po chvilce cesty vystupuji na zastávce Hlavní nádraží, a jdu si dát kufr do úschovny. Pak pokračuji dál linkou B na Vysočanskou. Tam vystoupím a trochu těžko hledám hotel Pivovar. Z boku sídlí jazykové centrum, kde budu měsíc studovat a nacházím terasu. Tam mám totiž sraz s Maríou. Je to jediná Španělka, kterou jsem na kurzu našla. Od první chvíle je mi moc sympatická, po chvíli přichází Alessandro, její přítel. Je mi s nimi super, bavíme se výhradně španělsky, a pomalu se začínají scházet ostatní lidé. V pět jsme měli domluvený sraz. Zhruba 16 lidí teď, zbytek ještě cestuje a dorazí v neděli. Je to jen tak neoficiální setkání. Začíná přibývat lidí. Není v mých silách si zapamatovat jména všech, to půjde až časem. Zaujme mě jeden kluk, je z Austrálie. Vybavím si podle seznamovacích mailů že je mu 21. Vypadá rozumně, klidně,ale co takový mladý kluk chce od života? Je mi to přesně jasné, co tak asi. Debata probíhá příjemně do chvíle než přijde další účastník, Ned. V tu chvíli zapomenu jak se jmenuji a odkud jsem. Podá mi ruku a je vymalováno. Vibrace se evidentně konají na obou stranách. Není to ten typický krasavec, který by mě zaujal v patnácti, ale jak stárnu, na mužích mě poslední dobou zajímají naprosto jiné věci. Navíc ale on je úžasné krásný. Něco mě na něm zaujme. V tu chvíli se začnu červenat a cítit se tak nějak divně. Stojíme na terase a unikne mi, že všichni ostatní si už sedli. A tam tam stojíme, opřeni o zábradlí, vybavujeme se o životě, a zbylých asi 18 lidí se na nás dívá. Všichni sedí, a pozorují nás jak na divadle. Úplně zpanikařím, a navrhnu, abychom si sedli. Podávám mu židli, že je teda "for you" a vezmu si jinou. Sedne si vedle mě a mně je stydno. V tu chvíli si přisedne z druhé strany ten Australan, a je mi na omdlení. Z Neda jsem nervózní, protože po všech těch mých bolavých omylech je on opravdu muž. Odhaduji ho na 35 let. Vypadá trochu stydlivě a má úžasně přátelské oči. Něco na něm prostě je. Klade mi zajímavé otázky, takové, na jaké se mě asi nikdo neptal. Je vidět, že to má v hlavě hodně srovnané a nápadně mi připomíná Daniela. Ale on je o poznání veselejší. Mám před sebou muže, všichni ti chlapečci jsou někde v propadlišti dějin. A pak dorazí John. John sice není žádný krasavec, ale jeho energie vydá za několik lidí. Prý už před třemi lety žil v Praze, a moc se mu to líbilo. Když se dozví, že jako jediná v kurzu jsem z Čech, hned mi řekne,že mě všichni musí sledovat, a ustanoví mě jak on říká "zájezdovým vedoucím". Jsem úplně nesvá, myslela jsem si, že vést skupinu 20 lidí nedávám, ale asi po 15 minutách mi ta moje "veledůležitá" role začíná vyhovovat. Blížíme se k metru Vysočanská a John organizuje nákup
lístků na metro. Musím se fakt smát. Koupím lístky Maríe a Alessandrovi a
jdeme. V metru se tak nějak bavíme všichni se všemi, ale je už teď jasné,
že úplně nejblíž budu mít k Maríe a jejímu příteli, pak je mi tam
sympatická jedna Američanka a samozřejmě pánská část osazenstva. V metru se mě jeden kluk, jehož jméno
jsem absolutně nepochytila, zeptá, jestli mu dám telefonní číslo, protože
jejich miniskupinka vystupuje na další zastávce. Prý jdou vyzvednout nějakého
kamaráda z Hong Kongu /to jsou věci co všechno je možné
v Praze/. Podává mi ho zrovna ten
kluk, jehož angličtina je pro mě dost velký problém. Říkám si, že je to škoda,
že se třeba nezeptal Ned..no nic. Kluci vystupují, a my jdeme dál. John je upovídaný
jako blázen, děsivě se zajímá o českou kulturu a ptá se mě na věci, o kterých
jsem sama nikdy neslyšela.Vystoupíme na Náměstí republiky a jdeme dál směrem
k Orloji. Cestou dostanu dva miliony otázek o různých domech, které právě
míjíme. Nevím nic. Je mi líto, že kluci nejsou s námi, protože by to bylo
takové nenucené. ..takhle se prostě baví každý s každým. Dojdeme až ke
Karlovu mostu a já se cítím skvěle, protože jsem člen americké skupiny, a líbí
se mi poslouchat, co někteří lidé říkají. Je to sranda. Pak John zavelí
nastoupit do tramvaje, ani nevím kam jede a musím se sama sobě smát. Na druhou
stranu..když jsme byli s Danielem v Madridu, taky jsem věděla všechno
možné o městě, nejlepší trasy, nejlevnější kavárny a kdesi cosi, a on jako
místní to vědět nepotřeboval. Takže tak. Vystoupíme na Malostranském náměstí a
pokračujeme metrem na Náměstí míru. Tam vylezeme a snažíme se najít nějakou
restauraci. Je sranda, že to zase jde vyřizovat John a ještě větší sranda je,
když slyším jak se mezi sebou baví číšníci. Tak to už nevydržím a zeptám se
jestli by měli stůl pro 12. Ten výraz ve tváři jsem si opravdu nechtěla nechat
ujít. Bohužel místa není dost, tak jdeme
dál a John nás vede do nějaké restaurace, kde prý kdysi byl. Já z něj fakt
umřu:-D Chceme jít ven, ale není dost místa, takže jdeme dovnitř.
V nekuřáckém salonku jsou dva táhlé stoly a tak si prostě posedáme jak kdo
přijde, ale bohužel tři lidé zbydou a tak si musí sednout vedle ke stolu. Sedí
tam dvě holky a proti nim Vic, asi pětapadesátiletý Texasan. Bohužel jsou dost odříznutí. Já se
bavím s Maríou, jejím přítele m a Johnem. Nedokážu rozeznat, jestli John
má zájem o mě, nebo o to, že jsem Čech. Výsledek ale je, že tu pusu nezavře a
dál pátrá po nejtypičtějším jídle z Čech, pátrá po tom, jak se dostat
k nějakým vyvěrajícím pramenům v Karlových Varech a pro mě je tak náš
rozhovor poměrně těžkou zkoušku
z geografie a historie Čech. Vybereme si jídlo a já najdu zásuvku. Nemám
totiž už téměř žádnu baterku. Jdu nabít telefon a nervně čekám nějakou zprávu
nebo tak. Když dojíme, přijde zpráva z neznámého českého čísla. Asi jsem
to nějak tušila, ale…píše Ned. Nejdřív si myslím, že teda tamten klučík si na
mě vzal číslo, a on si ho pak vzal od něj a pak mi vybleskne krátká
vzpomínka…když jsme stáli na terase, Ned měl iPhone, a tenhle klučík nějaký
Samsung nebo tak. Takže v metru jsem psala číslo do Nedova telefonu,
ačkoliv mi ho podal ten druhý. Teda! A on se vesele bavil s Maríou a ani
se na mě nepodíval. Používat moje vlastní finty?! Když hodlám odepsat, telefon
zvoní. Domluvíme se, že je dojdu vyzvednout na Náměstí míru. Jsem nervní jako
blázen, takže když se sbírám, María mi nabídne, že mě doprovodí. Chvilku se
hledáme, ale nakonec se shledáme. Chudák María se zapovídá s tím týpkem co
mu nikdo nerozumí a ještě s jeho kamarádem. Australan a Ned se nenásilně
zařadí každý po mém boku až ztratím pojem co je za den a jak se jmenuju. Dovedu
nás do restaurace a kluci si dají svíčkovou. Mezitím se zvedají ty dvě holky a
Vic, že prý jsou unaveni. Je mi to trochu líto, protože tuším že je to spíš
proto, že byli trochu stranou. Těžko říct, co bych dělala já. Ale na druhou
stranu, já jsem pořád s Maríou a jejím přítelem. Takže bych si vystačila.
Kluci na to ovšem vyzrají a otočí si židle směrem k nám a jen tak občas si
něco ukousnou, tudíž jsme tak nějak v kolektivním rozhovoru. Na Neda se
nedívám, úplně ho ignoruji, snažím se vsugerovat si myšlenku, že je americký
turista, který si sem přijel užít. Takové vědomí by mi totiž zaručilo klid a
lhostejnost k jeho osobě. Jde to však poměrně těžko. Na druhou stranu si
říkám, že je prostě milý ke každému a že si na mě vzala číslo prostě proto, že
jsem Čech, a tak předpokládal, že znám Prahu. Hotovo, nic víc. Pak se jde
platit. Toho se ujmu, protože číšník nás donutí složit účet, prý to jednotlivě
vybírat nebude. Čirý hyenismus, v banku zůstane 2600 za účet který je
2081. Máme zmatky, nevíme kolik kdo platil, a nevím jak ty přeplatky vrátit. Na
WC jsem slyšela, protože bylo hned vedle kuchyně, poměrně nechutnou mluvu číšníků
a kuchaře s jsem rozhodnutá nedat spropitné. Ned za svoje jídlo zaplatí 500 a ptá se, jestli je to OK.
Ne to není, přeplatil asi stokrát a vracím mu. Hrozně zkoumá moje stravenky a
říká, že zbývají a vrátí mi je. Prý že se o tu skupinu tak starám. Začnu rudnout
a vrazím mu tu jeho pětistovku zpátky. Prý ho pak někdy pozvu já. To tak,dělat
si tu dluhy hned první den. V banku je 2080. Číšník přepočítává a oznámí
mi, že chybí koruna. Ned přihlíží a neví co se děje. Nakonec mi dává stovku. Tak jim necháme stovku
dýška. Ostatní chtějí víc, ale to ani náhodou. Začnou na mobilech přepočítávat
procenta, která odpovídají vhodnému dýšku a to jim tedy zatrhnu a jde se. Po
pár krocích si uvědomím, že v tom zmatku jsem si nechala v nabíječce
mobil. Běžím jako o život a naštěstí ho hned najdu. Příjemně mě překvapí, že
celá skupina na mě čeká. Všichni nestarostlivě ptají, jak to dopadlo. Pak se
nějak rozvolní ty skupiny a jdu sama. Ideální. Ned taky. Už je u mě a říká mi,
že bylo ode mě strašně hezký, že jsem pro ně došla, že si toho moc váží. Říkám
mu, že to snad bylo normální, a zůstaneme v družné debatě. Ještě že je
tma, jsem podezřele rozjařená. Kupujeme další lístky a já začínám být nervní,
musím stihnout vlak ve 22.33. Rozhodla jsem se jet na víkend domů, nemám vůbec
sbalené věci, a potřebuju zařídit asi tunu dalších věcí. Mám to tedy namále,
protože ta akce s placením a mobilem
mě jako dost zdržela. Pořád se snažím držet dál od té skupiny a zjistit,
jestli Ned má zájem o to, že jsem Čech, nebo prostě o mě. Jde to dost těžce
zjistit, protože se kolem mě ochomýtá ten Australan a John . John má asi tunu
otázek. Jedna holka je mi tam nějak
nepříjemná. Taková divná. Asi to bude oboustranné. Navíc vidím, že na Neda
kouká jak na zbožný obrázek. Aha, tak vím proč na mě byla divná. Ale může být
v klidu, já jsem tu abych studovala. Přijede metro, nastoupíme jedním
vchodem a kluci druhým. Vyskakuji hned na první zastávce, tedy na Muzeu a chci
přestoupit směr nádraží. Makám jako o život ještě potom do úschovny a když si sednu
do vlaku, se kterým jsem se v duchu loučila, tak se rozjede. Nikdy
nechodím přes telefon na Facebook, ale dneska nevím proč, tam vlezu. Asi
podruhé za celou dobu, co mám telefon. Existuje totiž skupina, do které mě
přidala María, kde se všichni domlouvají. Je tajná, což vysvětluje, že moje
pátrání bylo vždy marné. Otevřu facebook a vidím žádost o přátelství. Myslím
si, že je to Nicol, tak příjemná Američanka, ale když otevřu žádost, sotva
popadnu dech..Ned. Pane jo. Ještě stále nejsem členem té tajné skupiny, musí mě
přidat María. Takže si musel dát vážně práci. Ty jo…je tu už týden, takže o nic
nejde, prostě si přidává každého, koho potká…zjistím, že já a María a ten
Australan jsme jediní, koho se dnes přidal. Dnes! A to ty holky jsou tady od
úterý, takže se viděli stokrát! Jo, tak tohle mi zalichotí, ale snažím se si to
nějak zakázat. Vystoupím v Soběslavi v půl jedné, a než se dostanu do
postele je 1.45. Super den, měl asi 150 hodin.
Žádné komentáře:
Okomentovat