Tak už jsem tady třetí týden. Přijde mi to dost neuvěřitelné, tento čas jsem chtěla věnovat hlavně psaní diplomové práce, ale nemůžu říct, že by to tak úplně dopadlo. Ale nějaké posuny by tu přece byly. Konečně mi bylo přiděleno cizinecké číslo, viděla jsem dvě svoje úžasné kamarádky, po dlouhé době si konečně koupila boty (důležité!;-) užila si krásné dny, dostala příležitost reprezentovat dlouhodobě jednu španělskou jazykovou školu a...a přesto mi poslední dny není hej. Nemoc jménem Daniel se vrátila, z ničeho nic, udeřila bez varování. Jednoho dne, přesněji řečeno včera jsem se sama od sebe rozklepala, vytryskly mi slzy a nedalo se to zastavit. Dneska ráno ve vlaku směr ČB jsem zase bojovala se slzami,ale pak už jsem je překonala. Pak jsem si užila nádherný den, a přesto teď, když tu tak sedím, se necítím nejlíp. Nechápu to, nevím, proč zrovna on ve mně zanechal takovou stopu.
Žádné komentáře:
Okomentovat