Budík zvoní, a mě stojí dost námahy jenom se po něm natáhnout a zamáčknout ho. Fuj. Dneska chci na chvíli zmizet ,snad to všechno stihnu. Mám být v půl jedné ve čtvrti Fuenlabrada, no moc to nevidím. Sejdu dolů a jdu rovnou s počítačem, ať vyřídím vše co je třeba. Dám si výbornou pondělní bagetku, k tomu kávu a marmeládu a do 10.30 se snažím vše zvládnout. Pak si jdu ustlat, a pokojíček hned vypadá lépe. Vyčistím si zuby, nalíčím si a obléknu se komplet do nového oblečení, ještě jsem neměla příležitost ho provětrat. Nakonec se rozhodnu dát si malý oběd, kdo ví kdy se vrátím.Dám si kopeček rýže a k tomu rajčatovou omáčku a ve 12.05 si ještě letím natočit vlasy a mizím na bus. Tam, kam mám dorazím až v 13.10. Jdu do svého nového bytu, asi mě trefí. Pane jo. Cestou vyberu 180 euro, trochu se bojím, jestli mi to tu kartu nesežere navždy,a pokračuju v cestě. Budu bydlet ve vchodě číslo 8! Osm je moje magické číslo:) Takže tedy dělám správně! Není pochyb. Pak se jen tak courám kolem a zjišťuji, jak moc se budu mít dobře. Trochu mi dělá starosti to, že nemám pořád v ruce smlouvu, jako pracovní. Ale to snad přijde časem. Pořád se procházím a procházím a kolem 14.40 jdu na metro a jedu domů. V Móstoles se zdržím a zajdu do jednoho obchodu, jenomže je zavřený. Jenom obdivuji výlohu a bohužel ani nezjistím, kdy otevírají, ale asi v 17.00 nebo v 18.00. Bus jede za dlouho, je hnusné vedro. Vystupuji u nás, skočím si nahoru odložit věci a trochu se proberu z toho vedra a je 16.00, tak tedy scházím dolů. Nevím, co vlastně mám dělat. Sedíme všichni na gauči a dětičky dělají kravinky. Nevím, v čem vlastně spočívá můj úkol a už mě ani nezajímá tuhle záhadu nějak řešit. Jdu si udělat kávu, zakousnu pár sušenek a koukáme na televizi. Pak Ana s Lolou opakují nějaké učivo tak jdu s malým ven. Hrajeme si s autíčky, u toho se opaluji...já vím, že by si někdo mohl klepat na hlavu, proč si jako stěžuji, ale já se prostě necítím užitečně. Nebo spíš jako někdo navíc. Ale to je už fuk. Do 17.00 jsme doma a pak Ana řekne, že si zajdeme do Burger Kingu na zmrzlinu. Že je prý mile všechny pozvu. Nevím, jestli to myslí vážně nebo ne, ale pro jistotu si peníze beru. Jdeme ven a nejdříve se zastavíme u Číňana, kde si Lola vybere míč (zvláštní přání, já vždycky chtěla knížku:) a pak Ana na parkovišti uvidí auto Soledad. Řekneme jí, že jdeme všichni do Burger Kingu, jestli přijdou. Tak jdeme my všichni pěšky, a ještě Simón, syn Sole, do Burger Kingu. Sole prý potřebuje dát nákup domů a pak se vrátí. Sotva si děti umyjí ručičky, tak už jsou tam. Jde i maminka Sole, ta z té Argentiny. Fakt tu ženskou žeru. Argentinská španělština je prostě vtipná ale hlavně historky té paní jsou bomba. Pak se přesuneme ven a děti si jdou hrát do skákacího hradu. Paráda. Tím pádem je na chvilku klid. Zůstaneme já, Ana, Soledad a její maminka. Vydržíme tam dlouho, skoro do půl osmé. Maminka Sole mi řekne, že když byla mladá, během pěti dní se zasnoubila s klukem, kterého poznala, do tří měsíců se vzali a dnes je to 38 let. Fakt mazec. Bude tu prý až do července. Já jsem ráda, že odjedu, ačkoliv se tady mám dobře. Lépe než u Evy, paradoxně.Pak se všichni posbírají, naskákají do auta a my jdeme pěšky. Cestou Ana zazvoní na dům, kde bydlí nějaká její kamarádka. Vstoupíme do společné zahrady mezi několika domy. Cítím se tam vyloženě divně, protože Lola si hraje s nějakými dětmi, které už zná, a Rafa tam taky někoho zná. Ana si povídá s tou kamarádkou a já co? Na pískovišti sedí krásný kluk. Takový sympatický, ale má v očích hroznou plachost. A pak zjistím, že ty dvě malé holčičky jsou jeho a ta mladá holka vedle je jeho manželka. Jsou strašně mladí, naprosto neuvěřitelně. Tady se žije prostě jinak a zjišťuji, že to není nijaká zvlášť výhra, tak, jak žijeme my. Pořád všichni říkají, že nejdříve kariéra, pak děti..a kde ti všichni berou jistotu, že vůbec někoho najdou, s kým tu rodinu založit?? Navíc, ta práce je v noci neobejme. Vůbec nesympatizuji s tímto myšlením. Jsme tam dlouho, mooooc dlouho. A to jsem ještě nevěděla, že v tom domě naproti žije sestra Rafaela ta se k nám hned připojí. Něco mi na té holce nesedí, je taková divná. Jde s námi domů a loudáme se šíleně, protože si všichni hrají pořád s tím míčem. Domů dorazíme v 20.45. Jsem vzteklá, nejraději bych šla hned spát. Ana jde koupat děti. Asistuji u toho, ale spíš se té vany přidržuji, abych neusnula. Už ani nemluvím, jenom chci, aby už ten den skončil. Ana se mě ptá, co mi je. Říkám jí, že jsem jenom unavená, nic víc. Řekne mi, ať teda jdu dělat něco jiného. Tak jdu připravit stůl. Ve 21.15 přichází Rafael. Teprve jdeme večeřet. Asi mě klepne. Vidím to výborné maso, a to je důvod, proč si nejdu okamžitě lehnout. U večeře už nepromluvím ani slovo. Po večeři se mě Ana ptá, jestli mi něco není. Jestli mi něco není????? Je 22.15, děti řvou po baráku a mě už snad klepne. Chci jít hned spát, ale pak se zase zaseknu u PC. Ale jdu spát alespoň trochu rozumně. Ve 23.00. Tak dobrou noc.
Žádné komentáře:
Okomentovat