Budík zvoní v 8.00, ale probudím se pár okamžiků před tím. Dojde mi, že rodiče jsou pryč, protože oba museli někam jet, ale slyším hlas dědečka. Nemám ani nejmenší chuť sejít dolů v pyžamu a dohadovat se s dětmi. Venku je asi krásně, protože jsem měla otevřené okno přes celou noc a v pokoji je příjemně. Měla jsem zataženou roletu, takže netuším, jak tam je, ale asi hezky. Dneska je můj poslední den. To nejdůležitější mám hotové-prošla jsem všechny pokoje a svoje věci nanosila na hromádku k sobě, abych nic nezapomněla. Zbývá zabalit to do kufru. Nejvíc nesnáším balit kosmetiku, zalepit to vše izolepou, aby to neteklo mezi oblečení a tak podobně..děs. Vylezu v 8.40,ale už jsou všichni pryč. Super. Jdu dolů, uklidím kuchyň a otevřu okna. Je krásně. Je takový ten den, kdy je po ráno ještě trochu chladno, představuji si, jak v Itálii na pláži všichni zmrzlináři otevírají svoje stánky, jak čistí ulice..a tady se taky pomalu vše probouzí. Voní to nádherným jarem, které konečně přišlo. Každé ráno totiž bylo šíleně chladné. Dám si kávičku, dneska si dopřeju z Nespressovače:) a bagetku. Chci jít dneska jen tak na procházku a koupit třeba domů nějaké maličkosti nebo tak. A hlavně jsem viděla že LIDL má v nabídce trika s vlajkou Španělska, jedno chci:)ale nabídka je už od včera, takže možná nic nezbyde. Chci si umýt vlasy a tak,ale pak si říkám, že to udělám až tu budou děti. Tím bude zaručeno, že budu mít klid a teď to volno zužitkuji. Je třeba mít na paměti, že kolem 14 všichni zavřou kvůli siestě a bude vymalováno. Mám toho bohužel hodně vyřídit, ale je to jedno. U těch otevřených oken jako kdyby ta práce utíkala sama. Vidím se, jak jsem sem přijela první den, nervozní co bude s Danielem, co bude se mnou, co tu budu dělat..a nakonec jsem sotva našla čas, abych si občas přečetla kus knihy. V 11.00 zavírám počítač, přemýšlím, že si asi budu chtít příští rok tady koupit kolo...a raduji se z toho, co přijde. Jdu si čistit zuby a trochu se zkulturním a odcházím. Ve 13.00 už tu budou děti, to zase bude děs, takže ani nevím, kdy budu obědvat, ale možná před odchodem. Jojo, a tak alespoň zůstanu trochu déle venku.Trochu se nalíčím, vezmu si krásné oblečení, které s dětmi fakt nemůžu vzít na sebe ani náhodou a nakonec si dám i oběd. Pustím si televizi a v klídku si naložím steak ze včera, trochu těstovin a zeleninu. Je nějaká nechutná detektivka, ale opravdu nechutná, to je na bílý den moc i na mě. Kolem dvanácté se zvedám a jdu ven. Je krásně, 23 stupňů. To je moje teplota. Jakmile je víc, už jsem vzteklá. Mířím do jednoho obchůdku, kde jsem viděla ve výloze krásné věci. Vstoupím a hrabu se tam, a najdu pár maličkých drobností, které chci přivézt sestřičce. Když mi řekne cenu, málem mě trefí. Je mi strašně líto, že včera v Móstoles měli zavřeno. Měli tam tolik věcí ve výloze..a relativně levných..tady zaplatím 15 euro a jdou na mě mdloby. Kdoví jak to zítra bude..ideální by bylo kdyby mě někdo na letiště hodil a nemusela bych platit za kufr, to by mi alespoň něco zbylo..jinak nevím:-( Potom se konečně přemisťuji do obchodu LIDL. Viděla jsem že mají nabídku triček ve španělských barvách a ráda bych si nějaké koupila. Už jsem chtěl i minulý týden, ale nikde se mi žádné nelíbilo. Taky jsem si ještě chtěla koupit dvě knížky a jeden make-up, ale je potřeba se krotit, doma mám ještě hodně nepřečtených knížek a musím krotit svoje nakupovací chutě. Nemůžu se rozhodnout, tak beru triko jak červené, tak bílé. Červená mi nikdy neslušela a domnívám se, že se jedná o značně agresivní barvu, ale co, jednou je španělská, tak co. A to bílé je super. Když začnu prohlížet velikosti, všimnu si, že popisky jsou v češtině. Tak nic?Nebudu originální? Ach jo:-( Jdu domů, je půl druhé a začíná být naprosto nesnesitelně. Přijde mi zpráva, že Orange mi s lítostí sděluje, že již nemám dostatečný kredit a tak nemám data v mobilu. No, docela dobré, to to vyšlo super. Myslela jsem si, že si ještě nějaký kredit koupím, aby mi to číslo nezaniklo, ale uvidím, když tak to zaplatím kreditkou z domova. Už se fakt těším domů. Na svoje pohodlí, na svůj klid. Zatím v dálce nevidím nikde auta dědečka, to znamená, že mám ještě chvíli klid. Jdu domů, zaraduji se z nákupů, vyzkouším si trika a zrovna v tu chvíli vidím Rafaelova tátu, maminku a Lolu a Rafíka. Tak a dost. Rozhodnu se, že popadnu PC a půjdu do Burger Kingu. Chtěla bych si umýt vlasy, ale zdržovat se tím teď, v osobním volnu, to teda ani náhodou nemám v úmyslu. Lola vyběhne nahoru a ptá se mě, jestli půjdu s nimi obědvat. Říkám, že už jsem po obědě (Bože, děkuji za ten nápad) a ona mi řekne, ať prý sedím u stolu jen tak s nimi abych si pak s ní mohla hrát. Pch, milé dítě, to je přesně to, čemu se tu snažím vyhnout. Pak začne kňourat, že pořád někam chodím. No ano, jistěže! Tak jí vysvětluji, že já s ní mám být až od 16 a že i tak je to značné množství hodin. (Přímo nesnesitelné, ale to už jí neřeknu) Jdu dolů, pozdravím se s prarodiči, musím říct že maminka táty Rafaela vypadá výborně, bohužel jí minulý týden zemřel bratr, v požehnaném věku, kolem 80ti let nebo snad ještě více,ale tváří se vesele. Vím, že ji to dost sebralo, což je logické, bavila se o tom moje rodinka. Docela mě zaskočí, že neví nic o tom, že zítra odjíždím. Připadá mi to divné..nevím no. Říkám jí, že jdu na procházku, rozloučit se s vesničkou, a podívat se, co bch tak mohla koupit rodičům jako dárek. Ve skutečnosti mi schází už jenom taťka, ale tomu koupím nějaký salám nebo něco takového a to ještě zítra na letišti, o salmonelózu nemám zájem:) Dorazím do Burger Kingu za pár minut a je plno. Všichni obědvají. Samozřejmě. Je 14.00. Tenhle režim mi nevyhovuje, a musím říct, že když jsem jedla až kolem 14.00 nebo déle, tak jsem akorát přibrala a potom jsem byla strašně, šíleně vyčerpaná. Jako přemýšlím, že se vrátím o něco dřív, a dám si siestičku, protože to je šílené. Dneska už má být třicet a každý den o stupínek víc a víc, a završit se to má v sobotu, kdy má být 35-36 a pak nevím:) Pane jo, zítra touhle dobou budu na letišti. Měla jsem od toho naprosto jiné očekávání. Že budu s Danielem každou volnou chvilku (natož když jsem zjistila, že bydlí de facto přes pole), že bude šťastný, a že všechno bude super. Nakonec nutno říct, že mi to posloužilo, že jsme se nevídali. Protože jak jsem neměla důvod nikam chodit, tak jsem byla všechny večery doma s rodinkou, a tak jsme si utvořili vztah. Takový, že mi nabídli spolupráci na další rok, chovají se ke mně jako ke členovi rodiny. A díky tomu jsem mohla občas zmizet do jazykovky a být chvíli v klidu. Kdybych vídala Daniela, určitě by se oni cítili odstrčení, stejně jako to bylo v případě Evy, která mi pak řekla, že se jí nelíbilo, že jsem chodila za Danielem a že jsem tu práci brala příliš jako práci. Že jsem chtěla pracovní dobu od do. To se tady nestalo a jak vidno, bylo to jedině dobře. Dost přemýšlení. V 14.15 si říkám, že si trochu naddělám práci a pustím se do dotazníků z mého kurzu španělštiny. Bude se uzavírat v pátek ve 23.59, bohužel ale tento týden mě ještě čeká souhrnný test. A netuším, jestli "pouze" za třetí a čtvrtý týden, nebo za celý měsíc. A při té příležitosti si uvědomím, že mám zaplacený ještě jeden kurz, a to angličtiny. Zamýšlený na 6 měsíců, ale je to libovolné. Jsem fakt blbka, takhle ho budu muset zdolat za léto, protože končí 6.9. Ale to je maximální datum,bylo by třeba to spíš dodělat do půlky srpna. Ach jo. Prvotní ale je dokončit školu v Budějovicích. Nevím co se to se mnou děje, ale vždycky když mi jde o nějakého chlapa, stane se ze mě nesamostatná chudinka, nechápu to. Pořád brečím, přemýšlím o dětech a rozhodí mě kde co. Když jsem sama, jsem tvrdá, neústupná a stoupám přesně po těch příčkách, po kterých jsem si představovala. Asi mám fakt poruchu osobnosti, nedokážu udržet vztah. Nebo nechci nebo nevím. No nic, zpět ke studiu. Když se tak rozhlížím kolem, zaujme mě naproti sedící kluk,a pak zjistím, že ten druhý kluk naproji je jeho přítel a ta malá je jeho dcerka. Slušné. Zdržím se do půl čtvrté a pak jdu směr domov. Dneska mě čeká ještě balení kufru a všech věcí. Chtěla jsem si jít ještě zaběhat, ale nevím, budu toho mít hodně a to ještě nevím, jestli mě někdo zítra odveze nebo ne. Pořád jsem přemýšlela, jestli se tu v Burgeru nebudu nudit, a najednou je 15.15. Píše mi Ana, že mám dneska volno. Prý můžu dělat co chci. To mě trochu vykolejí. To kdybych věděla, nekupovala bych ty maličkosti pro moji sestřičku, a jela bych rovnou do Móstoles! Přemýšlím, jestli jet do Madridu, nebo na Fuenlabradu a pobavit se tím, jak blízko jsem mohla jezdit, a přitom tak plýtvala časem i penězi....nebo mám jen tak zůstat doma? Sakra, jak využít čas, abych toho nelitovala? Stoprocentně je to proto, aby mi nemuseli dát peníze. Jak mi řekli, peníze jsou od pondělí do pondělí, takže to je jasné, nechtějí mi nic dát, nebo se spíš cítit zavázaní. No co, lepší. Možná bych mohla jet do obchoďáku a zkusit sehnat ten make-up co jsem chtěla a udělat si hezké odpoledne tam. Jenomže si musím nutně umýt vlasy a taky zabalit kufr. Nebo to budu dělat v noci? Nebo zítra ráno??Sakra, pořád nevím. Nakonec poberu věci a jdu domů. Je vedro na padnutí. Přijdu domů a u stolu sedí Ana, Lola si s něčím hraje a malý spí. Dám si kávičku a seshora přichází Milagros. Tak si popovídáme a Ana mi říká, že má dnes tu schůzku s tou skupinou rodičů, jak začali dělat něco pro školu...nevím přesně v čem ta jejich aktivita spočívá, ale už mají několikátou schůzku. Lola má prý moc ráda všechny děti, které tam chodí a tak nechce být doma. Je tam otevřená třída pro děti, jejichž rodiče se té schůzky účastní. Předpokládám, že malého si tedy bere ona s sebou. Tak se rychle rozloučíme a já pořád nevím, co vlastně budu dělat. Dokud Milagros uklízí dole, jdu se vykoupat. Zítra bude blázinec, tak si poprvé napustím snad polovinu vany a relaxuji. Vyjde mi to perfektně, akorát dodělám všechny možné flaštičky a s radostí pozoruji, jak jejich počet redukuji na minimum. Když vylezu, rozhodnu se, že žádná tělová mléka se nekonají, venku je vedro na umření. Ale rozhodnu se umýt si vlasy, to už bych zítra určitě nestihla. Když vše dokončím, je po páté hodině a začnu dávat nepotřebné věci do kufru. Vlastně potřebuji jen oblečení na zítra a pyžamo na teď, to je tak vše..připadá mi, že toho mám na sbalení poměrně málo, do chvíle, než začnu balit boty a začnou mi vstávat hrůzou vlasy na hlavě..no to asi nedávám. Nebudu se nervovat, jdu si dát svačinku. Milagros vytírá podlahu a tak si s tím jdu sednout ven. Dojím a je 18.15. Přemýšlím, že tedy zajedu do toho obchůdku v Móstoles a podívám se, jestli by se tam nenašlo něco pro moji sestřičku:) Když říkám Milagros, že se s ní jdu rozloučit, protože chci jet do města, řekne mi, že nutně potřebuje stihnout bus v 19.00.Vím, že také jezdí do Móstoles. Jdeme tedy nakonec spolu na zastávku. Je moc krásný večer. Milagros mi říká, že ji možná přijede vyzvednout její syn, ale že neví, že jí ještě nevolal. Když dojdeme na zastávku, akorát přijede její syn. Pozve mě, ať jedu s nimi. To mi udělá velkou radost! Po pár minutách jízdy přepychovým vozem vyskočím na zastávce, kde by mě nechal i autobus a jdu se podívat do obchůdku. Vybírám nakonec pár věcí a rozhoduji se jít na Metro Sur. Sice nemám, co tam dělat, myslím, tam, kam chci jet, ale asi si tam potřebuju pobýt. Mám s sebou knihu, tak uvidím. Nakonec jsem žádné jiné zastávky neprozkoumala, tak, jak jsem si plánovala. Jdu známou cestou a vystupuji na mé nejoblíbenější zastávce. Jdu se podívat do obchodu, koupím si vodu a zase mizím. Říkám si, že mám tak hodinku a něco, kolem deváté už bych chtěla být v Móstoles a čekat na bus. Jdu všemi svými oblíbenými ulicemi, ale nějak si to neužívám, nevím proč.Snažím se, ale nevím, možná, jak je to poslední den, tak jsem taková nervní. Projdu všemi oblíbenými stezkami, a nevím..cítím se divně. Ani ne smutně, prostě tak nějak divně. Na obchodní centrum, kam jsem myslela, že zajdu, nemám ani pomyšlení. Nakonec si sednu na lavičku, kde jsem toho tolik zažila a začtu se do knihy. Ta mě velmi příjemně odreaguje. Přejedu pohledem má oblíbená místa a jdu na metro. Na autobus čekám poměrně dost dlouho, ale docela si to užívám. Je nádherně. Překvapivě dokonce přijede 499, takže budu moci vystoupit blízko našeho domu. Když vystoupím, je 21.40. Mám takový divný pocit, asi jsem měla být doma a večeřet s rodinkou, ale tak vzhledem k tomu, jak to vypadalo včera, předpokládám, že je zastihnu v plné zábavě. Vejdu a najdu jenom Anu, prý už Rafael ukládá děti. To je docela divné. Když tam jsem, tak děti běhají po baráku do jedenácti a najednou už spí? Myslela jsem, že s nimi poslední večer budu, ale co, užila jsem si jich až kam. Rozloučím se s Anou a chci jít spát. Snažím se vtěsnat nějaké věci do kufru, ale pak si říkám, že ráno času dost. Nařídím si budíka na 6.10 a ačkoliv je to dost brzy, nemůžu se donutit k tomu, abych šla spát jako člověk. Pořád vypadává internet a já místo toho, abych šla rovnou spát, pořád restartuji počítač a když to konečně naskočí, čtu zase nesmysly až do půlnoci. Tak dobrou noc. Zítra budu spát už ve své posteli!!Zvláštní pocit.
Žádné komentáře:
Okomentovat