Jsem na nějaké podivné životní stezce. Už vůbec ničemu nerozumím. Já, taková cílevědomá, hrdá, s naplánovaným životem najednou nevím kam jít. Je to zvláštní pocit. Celý život si plánuju to křesílko v Bruselu, jako nějaká překladatelka, asistentka nebo tak něco a najednou to vidím jako zbytečnost. Můj problém teda teď je, že jako zbytečnosti vidím opravdu hodně věcí. Třeba včera. Byla jsem po dlouhé době na skok v Praze. V našem městě nemám potřebu nakupovat nějaké věci, protože ani není kde a opravdu v tom nevidím smysl. Ale v Praze prostě ta lákadla jsou a vím, co by se mi stalo,kdybych začala pracovat v Praze v nějaké té mé vysněné firmě: Otočila bych první výplatu za oblečení. Jsem úplně "vyhladovělá" po nákupech. Jenomže pozor- k tomu mě donutila jenom Praha. Vždycky. Nevím, nějak se tu nedokážu ovládnout a odolat té touze po těch hmotných statcích. Netuším proč, ale ve Španělsku mi ty nablýskané obchodní domy nic neříkaly a skoro nic jsem si tam nekoupila. A žádným "vyhladověním" jsem tam netrpěla. Tak nevím. Přijela jsem domů s podivným pocitem "ničeho". Viděla jsem se konečně po roce s mojí spřízněnou duší, tedy s kamarádkou, která se mnou byla ve Francii a prožily jsme tam spolu nezapomenutelný rok. Úzko na mě dýchlo jenom tehdy, když jsme byli na obědě, kam jsme šli ve třech, tedy my dvě a její přítel, kde mě on pozval, všude nás dovezl..a já si uvědomila, že jediný chlap, který mě pozval na oběd, je přítel mojí kamarádky, a bral to tak samozřejmě, že jsem jenom vzpomínala na to, jak jsme pracně přepočítávali eura při obědech s Danielem a uvědomila jsem si, že tomu "mýmu jedinýmu" jsem nestála ani za investovanou kávu. Nepotřebuju, aby za mě chlap platil, bohatě mi stačí to gesto, že to udělat chce, že mu jako za to stojím, i když nakonec stejně ráda platím sama. Jejich pohodový, láskyplný vztah mi dával naplno pocítit, že to je něco, (nalijme čistého vína) co jsem nikdy neměla. Podporu partnera za všech okolností. Jenom tohle. Jenomže ono tohle "jenom" je vlastně všechno. Partner,který vám věří, i když s vámi není. A hlavně ten, co nechce jednoduchý život,ale stojíte mu za námahu. Jenomže i přesto vím, že s tímhle člověkem chci být. Co se tak asi může stát tam? Mám takový strach, že ho ani popsat nedokážu.
Žádné komentáře:
Okomentovat