Můj život je jeden velký zmatek. Nic není jak bývávalo...jak zpívají Chinaski. Po dlouhých měsících soužení přišla úleva. Pochopení. Jen jednou mi drahý řekl, že mu lékař naznačil, že vykazuje nějaké aspekty Aspergerova syndromu. Nevěděla jsem co to je, takže jsem tomu ani nevěnovala pozornost. Jen jsem si přečetla jeden článek kdesi na internetu a hotovo.Poslední dobou se z toho ani nevím proč stala moje posedlost a to dost značná. Trávím hodiny četbou, a diskuzemi v různých fórech abych došla pouze k jedinému závěru - mám tu čest s člověkem, který jím trpí. Je několik forem, rozhodně se jedná o tu nejméně závažnou,ale když jsem konečně dala smysl všem jeho větám a úsudkům a pochopila, proč mým projevům lásky prostě nerozuměl, nějak jsem si oddychla. Že to všechno má prostě svůj důvod. Že se to prostě neodehrávalo bezdůvodně, že jsem netrpěla zbytečně. Příběhy lidí na fórech jsou často identické větu od věty s těmi mými. Nedokážu popsat co cítím, ale úleva je to správné slovo. České stránky, které se tímto tematem zabývají, se mi nelíbí, a některé osoby, popisující svůj život s partnery stiženými touto řekněme poruchou se mi zdají značně přehnané. Příběhy lidí na ostatních fórech mi často vhrkly slzy do očí a jedna slečna popsala můj příběh větu od věty. Otázka tedy je, co s tím. Jisté je, že pokud už můj přítel (měla bych napsat bývalý, ale v mém srdci jím rozhodně není a nebude) pláče na jiném rameni, dotyčná zdrhne. Jestli tohle neví, a to neví, protože on sám se tomu dost brání, tak si jeho chování bude vysvětlovat jako nezájem a tak nějak celkovou unuděnost. Jako já a jako ty přede mnou. Asi je úleva vědět, že se to všechno nějak jmenuje, i když se s tím nedá nic dělat. Po prvních čteních problému jsem často brečela a došla málem k mdlobám. Sedělo vše, naprosto. Teď jsem nějak rezignovala. Mám právo znovu vstoupit do světa člověka, který nedůvěřuje, že jsem si ho vybrala a chci s ním prožít život? Mám právo ho stresovat, nabourávat mu režim, i když ho tolik miluju, když jeho to všechno stresuje? Já a moje trpěla obsedantně kompulzivní porucha máme asi teda co mluvit,takže možná i proto jsme si byli tak enormně blízcí,ale co teda dál? Je láska být s tím milovaným denně a nebo je větším důkazem lásky nechat ho být, ať je sám a nevměšovat se mu do života? A co když s ním chci být? Co když každý den bez něj je utrpení a i když jsem si vědomá, jak pateticky to zní, on je právě to, co mi celý život chybělo a s ním jsem absolutně šťastná? Co když cítím tohle všechno a řešení je v nedohlednu? Zdá se totiž, že nemám jinou možnost než ho kontaktovat, než na něj jednou počkat u školy, z čehož mám hrůzu už teď.
Žádné komentáře:
Okomentovat